Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali.

A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit.

Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“

Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií.

Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí.

A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí.

V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý.

A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne.

A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu.

A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Mnislav Zelený - Atapana

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.