Když formuluji tyto řádky, europoslanec Jiří Pospíšil v televizi, v tzv. České televizi (!), s čelem zbroceným studeným potem, se děsí toho, že by se mohly zlepšit vztahy mezi Amerikou a Ruskem. Skutečně hrůzná představa ! A že snad nedej bůh by mohla Evropa zrušit své sankce proti Rusku. Tak děsivé zmatení témat, obav, příčin a následků, snad nemá obdoby. Pojďme se pokusit alespoň kousek a část z nich rozplést.

Co je a co není NATO?

NATO je skupina států, které podepsaly takzvanou Washingtonskou smlouvu. V této smlouvě se především v jejím prvním článku zavázaly řešit problémy jednáním a nikoliv silou nebo hrozbou síly. Citujme: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly“. V jednom z dalších článků pak deklarovaly, že v případě napadení některého z nich zváží, zda a jakým způsobem mu mohou pomoci. (Cit.: „… každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou“) Rozhodně se tedy nejedná o žádný nepodmíněný absolutní závazek pomoci. A už vůbec ne vojenské pomoci. A pokud k nějaké pomoci dojde, bude pomáhat nějaký jiný stát nebo skupina států, případně všechny ostatní státy, nikoliv však NATO jako takové. Je otázkou, zda má NATO vůbec právní subjektivitu. Nic tomu nenasvědčuje a ani ve smlouvě tak není uvedeno. Bylo by např. zajímavé zjistit kdo je zapsán v bruselském katastru nemovitostí jako vlastník pozemku a stavby na kterém stojí centrála NATO., asi to není právně zřejmě neexistující „NATO“, ale někdo jiný, odhaduji, že belgický stát. V této souvislosti připomeňme velmi frekventovaný nesmysl termínu „základny NATO“, většinou používaný jako eufemismus pro vojenskou základnu USA na cizím území. Pokud však budeme užívat termín základna NATO pro vojenské objekty států, které jsou signatáři Washingtonské smlouvy, pak každý z nich má na svém území základny NATO v podobě objektů své armády. Zřizovat na svém území objekty cizí armády, byť spojenecké, je faktické podřízení se režimu okupace touto armádou, a k tomu Washingtonská smlouva své signatáře, tedy tzv. „členy“ NATO, rozhodně nezavazuje. V případě amerických okupačních základen v Německu se jedná o výsledek války, a je podivuhodné, že nebyly recipročně zlikvidovány současně s likvidací sovětských okupačních základen ve východní okupační zóně.

Jaké jsou závazky vůči NATO?

Takzvaný závazek členských států vůči NATO, které jako právní subjekt, jak jsme si řekli, vlastně neexistuje, a to dávat na zbrojení 2% svého rozpočtu, je fikce. Tento údajný závazek nemá samozřejmě charakter přírodního zákonu, jako je třeba gravitace, ale nemá ani charakter normálních lidských zákonů, přijatých parlamentem, tedy zákonodárcem. Je to pouhá deklarace skupiny politiků bez skutečného mandátu. Voluntaristicky je stanovená hranice dvou procent neopírající se o žádné řádné a reálné posouzení obranných potřeb ani jednotlivých států ani skupiny členských států NATO.

Jiří Pospíšil právě s úděsem v očích sděluje redaktorce ČT jak je neférové a nespravedlivé, že USA dávají na výrobu, resp. nákup zbraní a zbrojení 3,5 procenta svého HDP, zatímco my nedokážeme splnit svůj, připomeňme, že údajný, závazek na vynaložení alespoň dvou procent. Zamysleme se spolu nad tím, jaký je účel vynakládání těchto prostředků. Takovou úvahu by měl provést každý poslanec a člen vlády při navrhování a rozhodování o rozpočtu státu.

Účel zbrojení

To, že USA dávají na zbrojení několikanásobek oproti evropským státům NATO asi není náhodné. Je zjevné, že účely vynakládání těchto prostředků v USA a v Evropě jsou rozdílné.

Účel financování zbrojení v USA je dvojí. Ani jedním z nich není ochrana jiných států. Oba skutečné účely mají zhruba stejnou váhu a jsou koneckonců dvěma stranami téže mince. Jeden z nich je snaha udržet USA v roli absolutního světového vojensky nejsilnějšího hegemona. Druhým účelem je dotovat tučné veřejné zakázky pro zbrojní průmysl USA, který, jak je všeobecně známo, je vedle obchodu s bílým masem a obchodu s drogami nejvýnosnější výrobním programem. Dodejme, že výnosným jen a právě pro svého soukromého vlastníka. Na nepřiměřeně velkém vlivu vojensko-průmyslového komplexu (na obou stranách) se již před 55 lety shodli lídři tehdejších (i dnešních) soupeřících supervelmocí, Chruščov s Eisenhowerem. Na okraj připomeňme, že drobný československý podíl, tedy především slovenský, na tomto báječném byznysu zlikvidoval poslední československý a první český prezident, legendární V. Havel. Z hlediska vyššího principu mravního to byl jistě ušlechtilý počin …a pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, která víla byla při tom jeho inspirací, zda např. od Lockheedů nebo od Douglasů.

Důvody puzení k financování zbrojení v evropských státech jsou odlišné a maličko méně přehledné. A taky v různých evropských státech různé. V případě evropských jaderných mocností jako je Francie a Británie jsou důvody podobné jako v USA, sice slabší, ale podobné, tedy jednak udržování silné prestižní vojenské pozice jaderné mocnosti, tedy motiv geopolitický, a dále rovněž samozřejmě i zakázky svému zbrojnímu průmyslu, je to však v nižší intenzitě než v případě USA. V případě menších evropských států, mezi něž můžeme zařadit i Česko, které vesměs nejsou nikým reálně ohrožovány (nebudeme-li počítat davovou, neregulovanou migrační vlnu), až na výjimky, k nimž se vrátím, absentuje důvod geopolitický a reálné důvody můžeme spatřovat především v udržování finančních toků, které se dají rozkrádat, a jednak v odvádění tří set hřiven stříbra západnímu mocnému spojenci, resp. nadnárodnímu západnímu atlantickému vojenskoprůmyslového komplexu. Toto poddanské odvádění desátků má krycí kódové označení „plnění závazku vůči NATO“.

Aby výčet důvodů byl úplný, dodejme ještě specifické případy, a to jednak Řecka, které zbrojí proti svému spojenci v rámci NATO Turecku, a dále případ pobaltských států, které v rámci svého území udržují stotisícové skupiny svého obyvatelstva (etnických Rusů) v režimu ne-občanů bez oprávnění volit a bez dodržování jejich lidských práv. Při vědomí této skutečnosti se není co divit jejich nervozitě a obavám. Samozřejmě je otázkou nakolik jsou tyto poměry odpovídající těm pověstným evropským hodnotám. A nakolik jsou ostatní státy NATO povinny, lépe řečeno oprávněny, podporovat vlády těchto států při potlačování lidských práv tak velkých skupin obyvatelstva. Posledním specifickým případem je vztah Poláků k Rusům, jenž je reziduální z uplynulých staletí, kdy byl obdobný konfrontačním vztahům Poláků k Němcům, Čechů k Němcům, Francouzů k Němcům, Francouzů ke Španělům, Řeků a Bulharů k Turkům, Srbů k Chorvatům, prostě v podstatě všech evropských vzájemně sousedících národů k sobě navzájem.

Souhrnné řečeno puzení k výdajům na zbrojení členů NATO je v různých případech různá směs již uvedených motivací. Zrekapitulujme si je. Zaprvé jde o osobní obohacení rozhodujících osob, a to ať už takzvaně legálně (nemravné vysokými platy, zlatými padáky, doživotními rentami), či výslovně nelegálně (úplatky), zadruhé upřímná, někdy velmi naivní, někdy agresivní, obava z, resp. příprava na vojenské konfrontace se sousedním národem, za třetí hegemonicky expanzivní snaha po posílení globální dominance anglosaské rasy (drobnou nápovědou může být, že v angličtině rozdíl mezi termínem pro otroka a pro Slovana je pouze v jediné hlásce v koncovce: Slav x slave), za čtvrté zajištění mohutnosti finančních zdrojů pro zakázky atlantickému, zejména pak americkému, vojenskoprůmyslového komplexu.

Kdo je černý pasažér?

Není zcela vyloučeno, že někteří i skutečně upřímně věří v ušlechtilou povinnost anglosaské rasy (samozřejmě s podporou, a to třeba i sebevražednou, domorodých expedičních oddílů) šířit ohněm a mečem misi tak zvaně euroatlantických hodnot, a to ať už si pod tím pojmem představujeme cokoliv.

Oblíbené výkřiky lobbistů vojenskoprůmyslového komplexu, ať už vědomých či nevědomých, tvrdící, že neutrácíme-li svoje celá 2 procenta HDP na zbraně (nakupované vesměs ze zahraničí), tak jsme „černí pasažéři“, je úděsně nestoudné tvrzení hodné super-Orwela. Je to stejně málo oprávněné jako označit za Černého pasažéra veslaře na galéře proto, že nemá platnou vstupenku do luxusní kabiny cestujících. Doplňme, že ta galéra odváží do zámoří zboží, zcizené ve veslařově Domovině.

Důsledky případného Trumpova rozhodnutí

Takže jaký důsledek bude mít, pokud za Trumpa USA skutečně omezí výdaje na NATO, resp. na zbrojení? Především to sníží zisky amerického vojenskoprůmyslového komplexu, což je skutečně silný protivník, a to i pro „nejmocnějšího“ muže světa. Jistě si to sám uvědomuje a nepodfinancuje svoji ochranku. Asi není úplně náhodou, že komoditou Trumpova podnikání nejsou zbraně, ale reality, což je v této souvislosti docela sympatické. Současně se oslabí úsilí udržet USA v roli absolutního světového vojensky nejsilnějšího hegemona. Zkušený obchodník Trump si zřejmě spočítal, že na to už USA nemají dost financí. Dalším – a pro nás důležitým- důsledkem bude, že se zvýší tlak na to, aby tento výpadek příjmů vojenskoprůmyslového komplexu byl nahrazen odjinud, tedy především od evropských členů NATO, a to tím spíše, že i v dalších teritoriích, především v asijsko-tichooceánském, se utlumuje poptávka po americkém zboží tohoto druhu, a to především s rostoucí konkurenceschopností ruského konkurenta, který aktuálně úspěšně předvádí kvality svého zboží na syrském tankodromu. Analytické týmy amerických, ale i britských, německých a francouzských zbrojovek tento vývoj nepochybně sledují. Kvalita těch francouzských se v kauze Mistralů příliš nepředvedla, ale můžeme předpokládat, že se poučili. Takže můžeme očekávat masívní tlak na země tzv. Nové Evropy, tj. bývalé členy Varšavské smlouvy. Pro mladší dodejme, že to byl kdysi vojenský pakt, který chtěl ten legendární V. Havel rozpustit současně s NATO ….ale povedlo se mu to jenom z poloviny. A skutečně již jeden populární herec, dnes ministr obrany a třetí nejpopulárnější český politik (!!!), alespoň podle průzkumů slovutných průzkumných agentur, vyhlašuje potřebu zbrojit. Po Pandurech (v celkem čerstvé paměti máme dosud snad ani soudně neuzavřené kauzy té amatérské zpěvačky – na ukradenou melodii- v roli ministryně obrany, i jejího náměstka Bartáka), Gripenech (kdo si dnes vzpomene, že původně byly nabízené na pronájem za nulu (!!!), aby to pak bylo 20 mld ročně (a kolik je to dnes se veřejně neví, o slibovaných offsetech se nehovoří), se zjevně chystají další skvělé obchody.

Na co použít 50 mld. Kč ročně?

Voliči by se možná měli zamyslet, jestli těch 50 miliard Kč ročně do resortu „obrany“ nejsou vyhozené peníze. A jestli těch několik expedičních oddílů žoldáků v uniformách české armády, působících tisíce km od své vlasti, často v sestavě se soukromými žoldáckými oddíly, je skutečně to, co naše vlast pro svoji obranu potřebuje. Ale možná je 50 miliard ročně pod rozlišovací úrovní běžného voliče. Zcela určitě je to ale mimo záběr mainstreamového novináře.

Takže: důsledkem Trumpova omezení výdajů na zbraně bude snaha vytáhnout náhradu za ty prachy z našich daní. Šiřme tuto osvětu mezi svými známými před dalšími volbami. Až budou poslouchat válečné štvaní „neotvírajícího se padáku“ Kalouska, „radaru“ Klvani, rozumbrady Sobotky, fešáka Stropnického a dalších. Labutí píseň ještě přijatelné verze Stropnického, tehdy ještě zjevně nepoučeného, byla úvaha, že tady základny cizích vojsk nechceme. Rychle byl ale poučen. Tak rychle, že si toho možná voliči nestačili ani všimnout. Kdyby vláda a poslanci nevěděli co s těmi (prozatím „jen“) 50 mld. Kč, tak napovím: učitelé, systém zdravotního pojištění a potažmo zdravotní sestry a řadoví lékaři v pracovním poměru, hasiči, důchodci, mládež školou povinná, opravy kulturních památek

A odpověď na otázku v titulku si každý soudný čtenář dokáže dát sám.

P. S.

V nedělním OVM ministr „obrany“ ČR s ustaranou tváří avizoval zvyšování nákladů na zbrojení, aniž by si jen položil otázku, před čím konkrétně se chce bránit (ne že by se nic nenašlo) nebo alespoň jak zajistit teritoriální obranu státu. A naproti němu sedící šéf českých komunistů, ve zjevné snaze nevystoupit z hlavního proudu, přijal „závazek“ 2% HDP na zbrojení za oprávněný. Sancta simplicitas!!

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami