Konkrétně dědička Dělnické strany, roku 2010 z rozhodnutí soudu rozpuštěné Nejvyšším správním soudem (neuspěla pak ve stížnostech ani u soudu Ústavního a u Evropského soudu pro lidská práva), tedy Dělnická strana sociální spravedlnosti, získala toliko tři mandáty v Duchcově, a dva ve Větřní na Českokrumlovsku. Což jistě není mnoho.

„Dělníci“ sice postavili kandidátky jen tam, kde tušili úspěch. Na severu Čech se také snažili, kampaň měli viditelnou i s čitelně protiromskými hesly.

Zřejmě ale řadoví občané už tuší, že recepty na řešení složitých místních otázek tento subjekt nemá. Ale na detailnější expertní rozbor propadu Dělnické strany sociální spravedlnosti si budeme muset počkat.

Spokojme se tedy jen s konstatováním, že ačkoliv se situace na Šluknovsku a jinde nijak výrazně nezlepšila, lidé v Ústeckém kraji věří především místním nezávislým politikům, kteří tu získali přibližně jednou tolik křesel, co veškeré parlamentní strany.

Bez jejichž zájmu a pomoci – především vládní trojkoalice – budou ovšem věci postupovat pomalu a příslovečná časovaná bomba nepřestane tikat.

Vedle většinou nepochybně vítaného neúspěchu extremistů přinesly komunální volby ještě jeden povzbuzující výsledek: totiž doslova výprask šíbrů, osob spojovaných s mafiánskými praktikami, neprůhledným hospodařením a vůbec různými čachry jednotlivých radnic.

Jen v hlavním městě jich kandidovalo několik a za všechny hovoří pouhých 183 hlasů pro někdejšího všemocného starostu pátého pražského obvodu Milana Jančíka.

Mnohý Pražan si při pohledu na billboardy marně lámal hlavu nad tím, co vede Jančíka a další k pokusu znovu proniknout mezi zastupitele, člověk by spíš čekal, že se stáhnou veřejnosti z očí a budou rádi, že jsou rádi. Že by mohli o svých schopnostech řídit věci veřejné přesvědčit větší počet voličů, si přece nemohli činit iluze.

Šlo snad o pokus mafiánských struktur nasadit své bývalé ochotné spolupracovníky do zastupitelstev? O snahu naředit a infiltrovat městské rady a hledat v nich další potenciální služebníky, samozřejmě příslušně pak za prokázané služby profitující?

Možné to je. Ale pokud by tomu tak opravdu bylo, pak jde o známky paniky a neschopnosti orientovat se v sice pomalu, ale jistě se proměňující realitě. Kdy husté řady jejich letitých politických „přátel“ mizí a oni ztrácejí politickou oporu, s níž po léta úspěšně ždímali veřejné rozpočty.

Nedělejme si iluze, že se nad nimi zcela zavřela voda, jistě to budou zkoušet všelijak jinak a přes nějaké nové „bílé koně“. Ale přece jen to vypadá, že aspoň ta nejtroufalejší éra jednoduše končí.

Ostatně i absolutní elita „politických podnikatelů“ se dnes ocitá spíš v pozici lovné zvěře, než těch, kteří si mohli každého druhého politika koupit, kdykoli se jim zamanulo. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.