Na konci minulého roku věřilo vládě 24 % lidí, letos v září to bylo 45 % dotázaných. Tento posun je dán především tím, že vláda a její předseda se stali nositeli klidu. Premiér nevytváří žádné mediální vlnění či bouře, které by jej mohly ohrozit. Dokáže odrážet podbízivé, záludné a aktivistické tlaky médií, které směřují k formování nežádoucích kampaní. V případě zásadních a citlivých témat, jako jsou například sankce vůči Rusku, se vyjadřuje nedvojsmyslně a na rozdíl například od Hradu nekolísá. V růstu důvěry se odráží i fakt, že česká ekonomika neprožívá žádný propad. Výsledkem je, že dochází k rekonvalescenci vztahu veřejnosti k sociální demokracii. I když nelze říci, že by byla zcela překonána krize důvěry vyvolaná jak vnitřními rozpory, tak i korupčními skandály například kolem středočeského hejtmana, začátek změny je patrný. A tak – oproti starším předpokladům – by tyto volby měly přispět ke stabilizaci postavení předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky.

Relativní důvěra ve vládu je spojena i se stabilitou vládní koalice. V minulosti se nejen kolem sporů, ale i prostých diskusí mezi koaličními partnery vytvářel velký mediální rozruch. Dnes všichni tři předsedové drží základní linii a vůči médiím jsou disciplinovaní. To se odrazilo i na úspěchu vládních stran jak v komunálních, tak i senátorských volbách. KDU-ČSL se vrací mezi silné parlamentní strany, což z druhé strany znamená pokles důvěry v TOP 09. Andreji Babišovi je pak třeba přiznat poměrně citlivé zacházení s kolegy v koalici v dobách, kdy má navrch jak mediálně, tak i počtem volebních hlasů.

Druhým faktorem, který spoluurčil výsledky voleb na konci minulého týdne, je nelibost nad politickou situací. Výzkumy veřejného mínění říkají, že spokojenost se současnou politickou situací dává najevo pouze 17 % respondentů. Tento faktor se odrazil v účasti při hlasování v komunálních volbách: k volebním urnám přišlo 44,5 % oprávněných voličů, což znamená nejmenší volební aktivitu od roku 1998. Obdobný jev lze očekávat i v druhém kole senátních voleb za čtrnáct dní.

Dalším projevem nespokojenosti je úspěch politických novotvarů. Především je třeba poblahopřát Pirátům. V daném případě se hlavně jedná o protestní hlasy mládeže, na rozdíl například od stárnoucích kandidátek KSČM. Úspěch Pirátů připomíná nástup zelených v 60. a 70. letech minulého století: i zelení bylo hnutí mladých, i tehdy byl v programu přítomen prvek samosprávy, i tehdy byl program do značné míry monotematický. Téma ekologie ovšem postupem času vstřebaly i velké strany, které vyhlížely jako věrohodnější záruka splnění programu. Navíc se z tématu životního prostředí stalo výnosné podnikání, což hnutí rozštěpilo. V některých zemích pak Zelení zapomněli na hesla o samosprávě či o míru a stali se součástí pravicového bloku. Pirátská témata sice nenabízejí tolik možností privatizace, ovšem jsou obtížněji realizovatelná.

Hlavním nositelem odporu proti stávající politické situaci a etablovaným politickým stranám tak zůstává i po těchto volbách hnutí ANO. Jako sběratel protestních hlasů přináší a odráží dvě důležité změny. Především se jedná o oligarchistickou stranu. I když už u TOP 09 byla patrná ochota části veřejnosti dát svůj hlas směr k bohatství a starožitným titulům, kníže nebyl tvůrcem této strany. Hnutí ANO má ale jednu tvář a jednu pokladnu. Andrej Babiš je moderní oligarcha berlusconiovského střihu: součástí jeho majetku jsou i sdělovací prostředky, které dotvářejí příznivou atmosféru okolo něho, hnutí ANO, ale i kolem koaliční vlády.

Druhou významnou proměnou, která je spojena s nástupem hnutí ANO, ale i jiných novotvarů, je programové vyprazdňování politiky. To souvisí s pohybem Česka z pozice semiperiferie na periferii Evropské unie a NATO. V periferních zemích se „velká politika" nedělá. Diskuse o globálních problémech, o hrozící válce, ale třeba o české podpoře bombardování Libye, nebo dodávkách munice do Gruzie v předvečer války či nyní do Kurdistánu, sice tříbí mozek a vytvářejí ostrůvky „pozitivní deviace", praktický, politicko-akční význam nemají. Velká sociální a politická rozhodnutí se dnes dělají v centrálách NATO/EU a zemím periferie je přisouzena role disciplinovaných přihrávačů. Politický zápas, tedy především volby a dění ve Sněmovně, jsou v periferních zemích zúženy na spory o položky rozpočtu. Proto dochází k posilování role účelového pragmatismu v politice na úkor programových diskusí a samozřejmě i úvah o takových „zbytečnostech", jako jsou národní zájmy.

Posun k růstu významu oligarchů je viditelný v řadě zemí středovýchodní Evropy a je zřejmé, že je reakcí na krizi liberální demokracie. Dlužno ale dodat, že tento nástup oligarchů a nepolitické politiky je z druhé strany kompenzován nárůstem vlivu některých extremistických skupin, což je patrné například na růstu vlivu nacionalismu a rasismu. Kam tento nově se rodící rozpor povede, není zatím jasné. Nejhorší scénář představuje spojení oligarchů a fašizoidních skupin, což je patrné na Ukrajině. Obecně pak platí, že rozhodnou procesy, které jsou mimo hledáček politických stran a hnutí, které dnes v Česku slaví vítězství či si ošetřují rány. Volby dějiny neuzavírají, pouze odrážejí aktuální náladu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami