Gorbačov také chápal, že nikoli nezbytné byly i represe a útrapy lidí v SSSR, a tak, společně se svými poradci, z nichž jsem některé osobně poznal a o pokusech reformovat sovětský systém jsem s nimi diskutoval. Není žádného sporu o tom, že Gorbačov byl velkým politikem a skutečným vůdcem sovětských lidí.

Prezident Reagan si byl Gorbačovovy významnosti i velikosti plně vědom. A byl si též vědom skutečnosti, do jaké míry je tento muž ve snaze ukončit Studenou válku omezen nedůvěřivými členy sovětského politbyra. Reaganův plán, jehož jsem byl spolutvůrcem, spočíval v pokusu vyprostit nejdříve americkou ekonomiku ze „stagflace“, a pak všechen tlak hrozícího závodu ve zbrojení – hvězdných válek – vrhnout na Sovětský svaz. A to s cílem posílit Gorbačovovu snahu ukončit Studenou válku a poté vystavit s potížemi se potýkající sovětskou ekonomiku závodu ve zbrojení s oživující se ekonomikou USA.

Reagan, a to bez ohledu na odpor CIA a amerického vojensko-bezpečnostního komplexu, uskutečňoval tento plán nikoli s cílem vyhrát Studenou válku, ale jak nám všem do věci zapojeným opakovaně zdůrazňoval, u končit ji. A nikdo z nás, včetně Reagana, ani vteřinu nepomýšlel na zhroucení Sovětského svazu. Naším cílem bylo zadržet svévolný konflikt, který lidstvu hrozil nukleárním Armagedonem.

To, co jsme si dostatečně neuvědomovali, byl fakt, že zastánci tvrdé linie v sovětské Komunistické straně měli za to, že Gorbačov poskytuje Západu své ústupky příliš brzy a též bez dostatečných vzájemných záruk. A tento fakt si zřejmě neuvědomoval ani sám Gorbačov.

Reagan postupoval jinak - opatrně. Pozval Gorbačova do Bílého domu. Přesvědčil uznávaného amerického klavíristu Van Clinburna, aby pro tentokrát porušil svůj důchodový odpočinek a v Bílém domě Gorbačovovi zahrál. (Van Clinburn vyhrál, s Chruščovovým souhlasem, inaugurační Mezinárodní Čajkovskéo soutěž v Moskvě v roce 1958). Jako přídavek ke klasickým ruským skladatelům, poctil van Clinburn Gorbačova směsí ruských lidových písní, a Reagan též v této době zakázal jakékoli hanlivé referování o Sovětském svazu. Nikdo a nic, a dokonce ani CIA, nedokázaly odvrátit konec Studené války.

Poté co skončilo i druhé Reaganovo prezidentské období, měl jsem sice už menší kontakt s jeho nástupcem George H.W. Buskem (starším), ale beru za absolutní fakt to, že tehdejší ministr zahraničí James Baker ujistil Gorbačova o tom, že když tento bude souhlasit se sjednocením Německa, nepohne se NATO už ani píď směrem na východ. O této věci není – a to bez ohledu na její popření ze strany amerických neokonzervativců a několika činitelů Clintonova režimu - žádných pochyb.

Sovětský svaz se zhroutil, a to ne kvůli Reaganovi, ale protože komunisté tvrdé linie, znepokojeni, jak lze pochopit, Gorbačovovou důvěrou ve slovo Washingtonu, se pokusili o puč a na Gorbačova uvalili domácí vězení. Šlo ovšem o chybný výpočet, který přivodil pád sovětské vlády a vzestup Jelcina, který ať už záměrně či nikoliv, byl v podstatě pod kontrolou Washingtonu.

Gorbačov, sdílející s Reaganem přesvědčení o nesmyslnosti Studené války, věřil, že konflikt skončil. A chyba tohoto jeho přesvědčení spočívala v tom, že Washingtonu neporozuměl. Americký prezident může totiž uzavřít dohodu, kterou jeho následník může spálit na popel. Což platí dokonce i pro dokumenty podepsané, ale případ dokumentu nepodepsaného, umožnil korupčnímu Clintonovu režimu prohlásit, že žádná dohoda o tom, že se NATO nepohne k ruským hranicím, neexistuje a nikdy ani neexistovala.

Clintonův režim Demokratů zrušil Reaganem a Gorbačovem uzavřené zakončení jedné Studené války a nastolil Studenou válku druhou, kterýžto vývoj za Demokrata Bidena dále expanduje. A tolerance Kremlu vůči vyhlášeným agresivním zámyslům Západu proti Rusku je udivující. Jak může kdokoli v Kremlu věřit jedinému slovu, které Washington vyřkne?

V Rusku dnes není Gorbačov vnímán jako velký vůdce, kterým byl. A v Americe ignorantní mávači vlajky s pruhy a hvězdami chybně zakládají svou pýchu na Reaganově výhře ve Studené válce.

A já, jako účastník, toho všeho, mohu říct jediné: ani jedna strana nerozumí tomu, co se skutečně stalo.

(přeložil Lubomír Man)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele