„Zemanův projekt SPOZ má poškodit socky“

Jak tvrdě tuto hru Miloš Zeman hraje, prokázal ČSSD už několikrát. Po roce 2003 se stal součástí dějů, které ČSSD přivedly na pokraj existence ve vysoké politice. Jeho komentáře z Vysočiny byly vždy jedovatě cílené, vytvářel uvnitř strany tenze a rozbroje a vahou svojí osobnosti, s příběhem o zradě a zrádcích, byl formálním lídrem všech, kdo z nějakého důvodu byli v opozici vůči legitimně zvolenému vedení ČSSD. Tehdy se snad dal jeho postoj i lidsky pochopit, protože svůj boj s ČSSD tehdy Zeman ještě „neobchodoval“ s jejími soupeři.

Jistý obrat ve vztazích Zemana s ČSSD nastal až s příchodem Jiřího Paroubka, který si pragmaticky vyhodnotil, že tuto otevřenou ránu je potřeba zacelit, a to i za cenu osobní oběti v podobě Canossy, kdy musel za svým odvěkým stranickým soupeřem, který ho chtěl ze strany vyloučit, přijít a požádat ho o podporu pro ČSSD. Toto období však trvalo jen do té doby, než si Zeman začal po volbách diktovat své podmínky, například Miroslava Šloufa coby ústředního tajemníka ČSSD či spolupráci Paroubka na likvidaci tzv. zrádců z prezidentské volby 2003. Když Jiří Paroubek tyto podmínky odmítl, Zeman ideově a osobnostně zastřešil Šloufovu dohodu s Markem Dalíkem na podpoře druhé Topolánkovy vlády dvěma přeběhlíky, pro což si chytře vymyslel legendu o zásadovém odporu proti velké koalici na bázi dohody ODS s ČSSD (jak paradoxní, činí-li tak člověk, který stál u zrodu tzv. opoziční smlouvy, což byla pokrytecká forma velké koalice).

O co by byla taková dohoda standardnějším řešením a odpovídala by i organicky výsledkům voleb lze zpětně porovnat s ději, které pak nastaly a přivedly zemi k přelomovým volbám 2010.

Přeběhnutí dvou poslanců ČSSD, Miloše Melčáka a Michala Pohanky, pak Zeman opakovaně bránil coby „zásadové rozhodnutí“ a Topolánkovy vlády se zastával proti ČSSD i ve chvílích, kdy její osud visel doslova na vlásku. Miloš Zeman se tak stal prakticky čtvrtou koaliční stranou, přičemž prvním reálným krokem, který stvrdil dobrou vůli ze strany ODS vůči Šloufovi a Zemanovi, byla personální rošáda ve Státních hmotných rezervách (v níž se poprvé osobně angažoval Marek Dalík), kam byl dosazen Šloufův člověk a následně i kontrakt na dodávky leteckého paliva firmou Lukoil na pražské letiště, v němž akcionářská práva vykonává Ministerstvo financí.

Skuhrá-li proto dnes Miroslav Kalousek nad vlivem tzv. ruských zájmů v české politice v podobě firmy Lukoil a konkrétně nad osobou Martina Nejedlého (jako tomu bylo naposledy v sobotním rozhovoru pro Lidové noviny), měl by také dodat, že to byl aktivně právě on, kdo jim otevřel pomyslnou bránu a s úklonou je vpustil dále. Tehdy to bylo za cenu vzniku druhé Topolánkovy vlády a za křeslo ministra financí. Koneckonců, pražští vrabci si šuškají, že je to právě Kalousek, který drží pomyslné „atomové tlačítko“ v podobě auditu hospodaření na SSHR a jakési nevyřešené „lapálie“ ve výši 300 mil. Kč, vztahující se právě k Lukoilu.