Konec týdne sliboval palbu z těžké politické artilérie: Miloš Zeman měl sdělit, zda bude znovu kandidovat na prezidenta. Donald Tusk kandidoval na „prezidenta“ EU – i když žádná taková funkce neexistuje – a měl zjistit, zda je pro Merkelovou důležitější než celé Polsko. A Bohuslav Sobotka se měl na sjezdu dozvědět, zda je znovu kandidátem své strany na premiéra.

Dva (až tři) v jednom

Za normálních okolností by každá z těchto událostí stačila – pro toho, kdo ještě politiku sleduje – aby dostatečně zaujala. A byla by příležitostí pro možná i zajímavé analýzy a spekulace, k odhadům (a dohadům) jakže tedy náš život v nejbližší době bude vypadat. Trojice se však ukázala ne-událostmi, z nichž alespoň zábavností trochu povystrčil hlavu český prezident. Normalizační Ein Kessel Buntes v zoufalé repríze?

Jak se to vezme. Nakonec jsme se však přesto dozvěděli něco trochu překvapivého: Uprostřed otřásající se EU (po odchodu Británie a vítězství Donalda Trumpa) pokračuje arogance „majitelů Evropy“ se silou neztenčenou, ba právě naopak. Zvolna odumírající ČSSD se rozhodla následovat svého hrobaře do politického zapomnění, aniž by si alespoň položila otázku Být či nebýt. A Zeman předvedl, že nejen nemá konkurenci, ale má i na to, aby se neexistující konkurenci vysmál.

Takže součet jako z klamavých reklam na prací a mycí prostředky (které stejně jako potraviny nedosahují ani vzdáleně kvality těch prodávaných za naší západní hranicí): Dva (nebo možná i tři) v jednom. No nekupte to!

Výsměch ze všech stran

Abychom však nepřestřelili: Kabaret nepředvedl jenom Miloš Zeman, ale všichni jmenovaní. Rozdíl byl v tom, že pouze prezident tak učinil záměrně. Ti ostatní se nejen tvářili nesmírně vážně (jako že něco dělají), ale s obrovským úsilím se snažili klamat tělem. A protože tento obraz stejně nepřekvapivě dotvářela média (zatímco většina národa využila pěkného počasí a věnovala se užitečnějším činnostem), výsledek je k temnému popukání: Hrály se „světodějné“ kusy – ale nikoho, kromě režisérů, dramaturgů, herců a inspicientů – to nezajímalo.

Asi přece jen nejzajímavější bylo prostřední (bruselské) dějství: kmotr Donald (ten „náš“, jak říká bruselský lid, aby odlišil politickou euro-nulu od dolarové miliardy) byl znovu najmenován do svého postu „předsedy Evropské rady“ navzdory vetu, které mu vystavila jeho domovská země. A přestože na této úrovni se ještě formálně požaduje jednomyslnost, nikomu to nevadilo. „Prezidentem EU“ je Tusk – a basta!

Polská premiérka proto vzápětí vetovala také výsledky celého jednání – neboli by neměly platit. A ejhle – platí. Vetovaný Tusk (který tedy vlastně předsedou není) nazval závěrečný „dokument“ o jednání „svým“ - a přestože ho Polsko nepodepsalo, pokládá se všemi ostatními nadále za schválený. Žádný problém. Tato fraška byla proto nakonec docela poučná.

Poučení z krizového vývoje

Je jediný způsob, jak se vyhnout německému diktátu – imigrantskému, bezpečnostnímu, ekonomicko-imperiálnímu: prásknout do bot, jako to udělali Britové. Jenomže to už nikdy nebude tak jednoduché. A nejen pro to, že všechna podobná referenda jsou v EU od Brexitu „neformálně“ zakázána. I kdyby byla neformálně povolená, jejich případný „exitový“ výsledek prostě nevezme německo-francouzský Brusel na vědomí, nebo ho prohlásí za neplatný. A basta!

Mohli bychom se proto ptát, zda nejpoučnější naopak není postoj zbývajících tří zemí V4, které ostentativně nechali Polsko (jež právě V4 předsedá) na holičkách. Kdepak, tohle se naopak dalo čekat! Dokonce i od orbánovského Maďarska. Kdyby to bylo naopak, udělá to Polsko se stejnou chutí a cynismem svým „přátelům“ ze Střední Evropy. Ten, kdo platí, je přece Německo. Předseda vládnoucí strany PiS to sice může opakovat v nejdrsnějších výrocích o německé diktatuře v EU, ale to je také asi tak všechno, co může dělat.

Smích ze všech stran

Grzegorz Schetyna, šéf (Tuskovy) opoziční Občanské platformy (PO), s radostí konstatoval, že německým Bruselem nenáviděný PiS „narazil hlavou do zdi a bolest, kterou mu to způsobilo, nějaký čas potrvá". Pak ale s jistou obavou přece jen dodal, že „politici vládního PiS začnou dělat Evropě naschvály". Jako by to něčemu mohlo v diktatuře vadit.

Velmi pěkně to vyjádřil francouzský prezident Francois Hollande. „Vy máte své zásady, my ovšem máme strukturální fondy," vysmál se podle diplomatů premiérce Szydlové, když opakovala, že zvolení Tuska je porušením všech zásad. Polská odpověď, že se jí vysmívá prezident, kterému podle průzkumů důvěřují čtyři procenta veřejnosti v jeho vlastní zemi, byla už jen další variantou na kyselé hrozny.

Polsko prostě dostalo „přes ústa“ – a to způsobem, který je tak arogantní a ponižující, že to více nelze. A přesto se nic nestane. Brzy sklapne podpatky a koupí od Německa něco náhradou – a příště potopí zase nás, nebo Maďarsko. Formálně samozřejmě bude ještě nějaký čas „zlobit“, aby se neřeklo.

Kdeže je údajná polská hrdost? Tamtéž, co příslovečná „inspektorská zahrádka“ v Hrabalově Ostře sledovaných vlacích. Jestli tenhle šílený smích není dostatečně poučný pro všechny ostatní bruselské kolonie – pak už nikomu není pomoci.

Brněnský skeč

Proti téhle etudě je Sobotkovo brněnské sjezdové extempore nudnou peripetií. Zatímco „mediální odborníci“ se již mnoho dnů předháněli ve spekulacích o jeho možném „výstražném“ zvolení až ve druhém či třetím kole a výměně prvního (statutárního) místopředsedy Chovance za „odbojného“ šéfa poslanců ČSSD Tejce, samozřejmě se rovněž nestalo nic.

Karikatura na předsedu strany a premiéra vlády byla vysokou většinou (67%) ve své funkci potvrzena, stejně jako všichni místopředsedové, které od svých zachmuřených spolustraníků tento Merkelové podržtažka požadoval. Dokonce se mu podařilo téměř vymazat na sjezdu diskusi o podpoře Miloše Zemana v prezidentské kandidatuře. A to už je opravdu, co říci!

Strana prostě dala jasně najevo, že nemá vůbec žádnou chuť ještě se poprat o svou existenci. A tak bude spravedlivě v podzimních volbách „smáznuta“. Jako tečku za tím nudným dějstvím lze pokládat „průzkum“, který si vzápětí nechala udělat Česká televize (respektive uctivě jej zveřejnila až po skončení sjezdu), již nelze podezřívat z kritického postoje k Bohuslavu Sobotkovi.

Těmato očima proto čtěme, že Babišovo ANO má prý 32% preferencí, zatímco Sobotkova „jednotná ČSSD“ 15%. Dělme to „koeficientem lásky (k Sobotkovi) a nenávisti (k Babišovi)“ – a dostaneme zhruba realistický stav: ANO se pohybuje kolem pětatřiceti procent, ČSSD zápasí o deset procent.

Zemanův trik

Proto lze říci, že nejzábavnější byl přece jen prezident Zeman. Česká televize udělala z jeho hradního oznámení kandidatury zábavu už tím, že uskutečnila svůj první „přímý přenos“ pomocí kamery v telefonu. Soudruzi z Kavčích hor si jistě v tu chvíli připadali dostatečně „disidentsky“, jako jejich bratrské antitrumpovské televize typu CNN za oceánem. Vůbec je nenapadlo, že si tím jen zase o něco hlasitěji řekli o svou (povolební) likvidaci. Což je další dobrá zpráva.

Podstatné však bylo něco úplně jiného: Zeman se ukázal jako jeden z mála příčetných politiků naší země. Jeho oznámení, že se vyhne všem televizním či rozhlasovým diskusím s protikandidáty – které ještě ani nezná, takže to nelze pokládat za nic osobního – je jedinou svěží zprávou z tohoto jinak neskutečně nudného víkendového politického kabaretu.

Je to jasné, jak první stránka z politické učebnice: S kýmkoli by se objevil na obrazovce či v rádiu, „táhl“ by ho k sobě nahoru. Je to ovšem drtivá zpráva pro všechny Horáčky či Drahoše – nebo koho ještě Kavárna vygeneruje z klobouku.

Takže nakonec všechno dopadlo dobře. Pokud tedy jde o ten „prací prášek“ Tři v jednom – a jeho distributory.

Nás, diváky, by to mohlo přece jen vést k malému zamyšlení. Obávám se, že k tomu ale také nedojde. Koupíme většinově nakonec zase zboží, které bude sice nekvalitní, ale levné.

Nebo se mýlím? Málokdy bych si to přál více, než tentokrát.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.