Ve středeční debatě s Martinem Konvičkou jsem upozornil, že i mezi multikulturními aktivisty funguje určité vnitřní třídní rozdělení. I mezi nimi jsou vítězové a poražení. Na jedné straně třeba Jan Ruml – to je génius zla, který je všude, kde jsou také velké peníze. V 90. letech byl ministrem vnitra přesně v tom období, kdy se úřad dopustil „administrativních chyb“, které umožnily pozdější šlechtické restituce, a kdy také byly zašantročeny archivy StB. Dnes ho najdete v každé kauze, která je skutečně lukrativní. Nejen zmíněná obhajoba „hidžábové studentky – nestudentky“, ale také třeba podpora demokracie v Bělorusku. A nabízí se otázka, v kolik různých podporách demokracie je Jan Ruml zapojen. Nebýt pokusu o převrat, nikdy bychom se nedozvěděli, kolik peněz tam daňoví poplatníci pod Rumlovým dohledem posílají.

Na druhé straně je třeba bývalý televizní odborář Adam Komers, který odvedl špinavou práci, po pár letech byl z televize vyhozen a dnes působí jako řadový redaktor v nějakých novinách. Občas se snaží vrátit se k aktivismu, byl třeba u petice za přejmenování Koněvovy třídy na Žižkově. Ale není mu to nic platné. Z kruhu vyvolených už byl vykopnut. Nebo bývalá mediální hvězda Ivan Pili, který prošel bankrotem a dnes jenom zhrzeně sedí a nadává na twitteru.

(zdroj: petrhampl.com)