Islámský terorismus je tedy důsledkem vzájemného konfliktu dvou světů. Světa Západu a světa islámu. Když ale mluvíme o konfliktu dvou světů, dvou kultur a dvou pohledů na život, měli bychom se rozpomenout na úsloví, které nás výstražně upozorňuje na to, že kde se dva hádají, nemá většinou pravdu ani jeden.

Ve vzájemném konfliktu Západu a islámu, projevujícího se sebevražednými, či jinými teroristickými útoky platí totiž toto úsloví do puntíku. Západ není vůbec nevinný tak, jak se svým vlastním občanům snaží namluvit. Právě naopak, ve vztahu k šířícímu se islámskému terorismu nese úplně stejný díl viny. Ba dokonce možná i větší!

Takové tvrzení se nám může zdát až kacířské, a to zejména proto, že Západ prostřednictvím vlastní propagandy vykresluje sebe sama jako ubohou a nevinnou oběť teroristů. Ale tak tomu vůbec není, protože kdo si zahrává s ohněm, musí se jednoho dne popálit a kdo seje vítr, musí jednoho dne sklidit bouři. Toto univerzum je totiž podřízeno velkému a nekompromisnímu Zákonu, jehož prostřednictvím musí jednou každý sklidit přesně to, co zaséval. Jde o účinky i ve fyzice platného zákona, že každá akce nevyhnutelně přináší odpovídající reakci. Nacházíme se tedy ve světě, ve kterém má všechno své předchozí příčiny. A to i islámský terorismus!

Ale buďme konkrétní a podívejme se z tohoto úhlu pohledu třeba na dřívější útok na pařížskou redakci humoristického časopisu. Na jedné straně byli útočníci, kteří přišli do redakce a začali bezhlavě střílet. Jde samozřejmě o čin maximálně odsouzeníhodný. O tom není ani těch nejmenších pochyb.

Avšak na druhé straně je třeba si uvědomit, že teroristickému útoku předcházelo dlouhodobé znesvěcování věcí, pro islám posvátných. Redakce časopisu byla vícekrát důrazně upozorňována, aby s tím přestala. Upozornění však byla ignorována a právě tato ignorace se stala prvotní příčinou všeho, co následovalo.

Nikdo nechce obhajovat teroristy, ale třeba pochopit, že věci nejsou černobílé a že neexistují pouze vinní a nevinní, ale že svůj díl viny nesou někdy i oběti samotné.

A tento princip platí ve vztahu k islámskému terorismu jako celku. Jde totiž o něco, co jako Aladina z láhve vypustil Západ samotný. A to tím, že se podílel a stále podílí na cíleném rozvratu mnoha arabských států. Ať již kvůli ropě, nebo kvůli jiným mocenským a geopolitickým zájmům, které jsou samozřejmě obratně skrývané za ušlechtilé ideály boje za svobodu, demokracii a lidská práva, aby to nebylo tak okaté.

Celkem nedávno jsme byli například svědky absolutního rozvratu Libye, kde v současnosti vládne chaos a katastrofální propad životní úrovně. A čisté ruce nemá Západ ani ve vztahu k Sýrii. Kromě toho je třeba zmínit i Irák a Afghánistán. Jde o státy, kterým se Západ snažil vojenskou silou vnutit vlastní představu o ideálním uspořádání společnosti. Takové jednání však nutně vzbuzuje nenávist, touhu po odplatě a po pomstě.

Působí pak opravdu paradoxně a pokrytecky, když se západní státy na jedné straně snaží potírat projevy terorismu a všemožně proti němu bojovat, avšak na druhé straně samy svým jednáním a svým bezohledným přístupem k jiným národům vytvářejí jeho podhoubí. Neboť tento terorismus se rodí z nenávisti islámského světa vůči těm, kteří buď prostřednictvím přímé vojenské intervence, nebo vyvoláváním, podporou a financováním občanských nepokojů, konfliktů a válek záměrně rozvracejí arabské země.

Jaká je však akce, taková je i reakce, říká neúprosný fyzikální zákon. Co kdo rozsévá, to také sklidí! Vinni tedy nejsou jen teroristé, ale i západní mocnosti i s jejich obyvateli, kteří se ve svém konzumním způsobu života vůbec nezajímají o to a neprotestují proti tomu, že jejich vlády kdesi daleko ve světě vraždí, zabíjejí a ničí. A protože západní mocnosti zahubily množství nevinných lidí v zemích islámského světa, v nenávistné touze po odplatě vraždí islámští teroristé nevinné lidi v západních zemích.

Jak se však dostat z tohoto začarovaného kruhu vraždění, destrukce, teroru a násilí? Prvním, kdo by měl přehodnotit své postoje, je právě Západ. Oni totiž začali první se zlem, terorem a destrukcí v jiných zemích. Oni si proto první musí uvědomit a zařídit se podle toho, že nikdo prostě nemůže dlouhodobě a beztrestně dělat jiným to, co nechce, aby jiní v žádném případě nedělali jemu. V těchto prostých slovech, známých již 2000 let, je totiž ukryt geniálně jednoduchý princip správného přístupu k lidí k lidem a národů k národům.

Pokud se ale Evropa nenaučí tomuto jednoduchému zákonu lásky, pokud se nebude chovat k jiným národům tak, jak chce, aby se jiné národy chovaly k ní, pak bude muset na vlastní kůži prožívat důsledky železného Zákona zpětného účinku, působícího přesně v duchu starozákonních slov: oko za oko, zub za zub. Což v našem případě znamená: teror za teror, násilí za násilí, vraždění za vraždění a destrukce za destrukci.

Máme tedy před sebou dvě cesty, kterými se můžeme vydat. Buď cestu cti, ohleduplnosti a respektování lidské důstojnosti každého jednotlivce a každého národa, nebo naopak můžeme i nadále kráčet cestou neúcty, bezohlednosti, nadřazenosti, arogance a násilného vnucování své vlastní představy o životě jiným, za což se nám pak v spravedlivém Zákoně zpětného účinku musí nutně dostat úplně stejné neúcty, bezohlednosti, násilí a neštěstí, jaké jsme my sami způsobovali druhým.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.