Vážený pane prezidente,

výročí Mnichova, které nás čeká za pár dnů, bývá obyčejně mimo jiné vhodnou příležitostí k dalšímu z mnoha pokusů o hodnocení nejednoduché historické role, kterou jste sehrál jakožto president naší republiky.  Tradičně a nejčastěji se připomíná několik základních a objektivních skutečností. Byl jste pravou rukou prvního presidenta Masaryka. To mělo své výhody i nevýhody. Těch druhých bylo víc. Především byl jste s Masarykem srovnáván. Ve své době i později. A nutně jste z toho srovnání nevycházel vítězně.  Především Vám byla a je dosud vyčítána liknavost, nejednoznačnost postojů, přílišné politikaření jdoucí často za čáru, kterou by patrně Masaryk považoval za nepřekročitelnou - nebo si to tak aspoň myslíme či chceme myslet. To Vaše spoléhání se na ruské slovo před válkou, Váš pakt se Stalinem z roku 1943 a následná kapitulace před bolševismem jsou obrácenou stranou mnichovské mince, tedy kapitulace před nátlakem mocností. Nebyl jste bojovník, rezignoval jste na spontánní nadšení mobilizované veřejnosti, v podstatě jste ji zradil, a to dvakrát, v roce 1938 a o deset let později.

Byl jste ovšem samosebou hlavou státu v nesnadné době. Dvakrát jste čelil hrozbě násilného aktu, dvakrát jste se vyhnul čelnímu střetu a svým způsobem tak možná zachránil stovky a tisíce životů. To je interpretace z druhé strany, kterou na Vaši adresu zase tak často neslýcháme, protože, jak se říká, po bitvě je každý generál, a každý dnes dobře ví, co a jak jste měl dělat v době Mnichova i tzv. Vítězného února. Kdybyste se ovšem choval podle našich dnešních představ či zbožných přání, asi by Praha následovala osudu Varšavy, došlo by ke genocidě a německé okupaci s krví na chodníku. Ona prvotní, „Benešova“, okupace byla vlastně jen mocenská, a až do časů heydrichiády spíše administrativní. Mohl jste si možná představovat, že to je lepší způsob, jak přežít zlou dobu, než boj proti přesile. Poláci ovšem takový boj zvolili, byli poraženi, ale zůstala jim hrdost. Co zbylo Čechům, ptají se občas filosofové i historici? Nebyla to jen marnost?

Táž marnost, která nás po válce vehnala s jistým, i když dnes již těžko racionálně pochopitelným nadšením do okovů gottwaldovské totality a o dalších dvacet let později víceméně bez většího odmlouvání do náruče normalizace – s malým nádechem Pražského jara, beztak stigmatizovaného tím, že humanizaci společnosti prováděla stejná strana, která ji předtím dehumanizovala, totiž komunisté.

Vám se ale vytýká ještě jedna zásadní věc, a to jsou poválečné dekrety. Ty byly z velké části logickým a nevyhnutelným důsledkem jaltských a především postupimských dohod. Bylo určeno mocnostmi, že se země střední Evropy zbaví více či méně násilně menšin, které byly zdrojem neklidu a nebezpečí. Proto byli vysídleni sudetští Němci, možná občas i bez nějakého absolutně spravedlivého ohledu na to, zda šlo o henleinovce, či předválečné sociální demokraty, tedy nikoli nacisty. Kolektivní vina byla uplatněna na příslušnících národa, nikoli víry, přesvědčení, stranické legitimace. To je dnes mantra velké části Vašich kritiků, kteří bojují za obnovení někdejšího vlivu sudetských Němců, mnohdy i za návrat jejich majetků či jiný typ spíše hmotného než morálního vyrovnání.

Vaše dekrety jsou přitom dějinným aktem, jehož interpretace je pořád spíše politická, či dokonce stranická, nikoli historická či striktně politologická. Musel jste vysídlení provést, o tom těžko může být sporu. Mělo probíhat tak, jak probíhalo, tedy i s chybami? Určitě, protože je prováděli lidé, nadto lidé zasažení válkou a pod vlivem ještě velice čerstvých emocí. Pak se ale ptejme: proč dnes zpochybňujeme tyto dekrety? Jaké zájmy za tím stojí? Je to opravdu jen pokus o revizi dějin ze strany dotčených německých rodin z Liberecka či Karlovarska? Nebo je v tom silnější, mocenské, geopolitické jádro? Vždyť co vlastně de facto je dnešní Evropská unie? Není to jen trochu nazdobená a hezčími hesly provázená Čtvrtá říše? Víme přece, že Německo je v EU dominantním členem, bez Německa se v Unii nehne ani lístek na stromě. Revize dekretů, a tedy průlom do česko-německé deklarace z roku 1997 by německou hegemonii v Unii jen posílil. Je to opravdu jen paranoia, když podobné úvahy občas zaznívají?

Jste nepochybně symbolická postava. Symbolizujete některé významné české porážky a kapitulace. Jste spíše tragickou postavou. Což nic neubírá na Vaší diplomatické zručnosti, zásluhách o samostatnou republiku, podpoře demokracie na pozadí vzrušených, totalitou hrozících časů. Nejspíše byste neměl být souzen za dějiny, ale měl byste být posuzován v jejich kontextu. Byl jste sice jejich účastníkem, aktérem, někdy i hybatelem, ale nikoli tvůrcem, a už vůbec ne samojediným a nejmocnějším.

S přáním historické spravedlnosti

Váš

Petr Žantovský