Tak se z civilizace takzvané vrcholné stává civilizace dekadentní, rozkližující se a pozbývající schopnosti stát na vlastních, až donedávna zdánlivě pevných nohou.  A je nepodstatné, zda těma nohama - či těmi pilíři - jsou technické vymoženosti, ideologie a jejich propagandy, či prostě a jednoduše peníze a jiné statky za ně směnitelné. Na těchto třech výše uvedených pilířích stála civilizace 20. století, s nímž jsme se nedávno rozloučili. Co nastalo poté, už trochu víme, co nás čeká, nikoli.  A právě toto nevědomí, tato nejistota může za jistých příznivých okolností – ne že by zrovna byly v dohledu - zakládat vznik civilizace nové a snad i lepší.

Co však provází konce epoch téměř vždy a téměř bez výjimky, to je jistý retrospektivní romantismus. Hledíme vpřed s obavou stejně silnou, s jak intenzivní melancholií se ohlížíme zpět. Považujeme vše uplynulé víceméně za dobré a vše příští za podvědomě nebezpečné. Proto se dnes, stejně jako na konci toho předminulého století, hovoří o zániku morálky, konci rodiny, úbytích umění. Něco na tom samozřejmě je.  Obklopují nás náhražky: umělými margaríny či sladidly počínaje a virtuální počítačovou realitou zdaleka nekonče. Instantní pokrmy těla i duše. Má to svůj důvod.  Řečeno opět citátem, tentokrát z Jiřího Voskovce, je totiž život rychlejší, a tedy kratší.

V takovém světě, zdá se, není mnoho místa pro umělce. Neboť právě a především on víc než jiní potřebuje ke svému dílu čas.  To je základní instrument, z nějž generuje své malby, grafiky či plastiky.  On je musí vyčekat, protože múza je potvora plachá a nedá se nutit. Je jistě možné se bez ní obejít. Výsledkem však bude - jak jinak - dílo pouze náhražkové, instantní a dočasné. Ty jsi, milý Jene, byl z rodu těch trpělivých. Věděl jsi, že múzu neosedláš, a osedláš-li, zkrotne a bude bezzubá. A tedy planá. Věděl jsi, že dílo je dar shůry, který si právě v této chvíli vybral právě Tebe, aby se Tvým prostřednictvím, Tvýma rukama, zjevil lidem na zemi.

Mluvím-li o zlomu, konci a novém začátku, uvědomuji si, že právě tento fenomén je pro Tvoji, žel už osm let uzavřenou tvorbu, možná nejpodstatnější. Tvoje dílo je prostoupeno fantaskními krajinami, zalidněnými tu beztvarou masou „ublížených a ponížených", jindy rozvrácenou architekturou rozbité minulosti a nefunkční budoucnosti. Jsou to často chmurné a nevlídné pohledy na svět, jehož hlavní a jedinou vlastností je trvalý zlom, zánik - a kdesi na horizontu snad i počátek. Potud jsi byl skeptikem a sarkastou. Jenomže  - na pozadí upálených myšlenek a ukřižovaných citů Ti vždy rostl nečekaný a ryzí strom s jablky čistými. Ať už v podobě odlesku tváře či těla ženy, symbolu radosti a plodnosti, či v podobě stavby, nejspíše katedrály, co symbolu pevnosti a stability. V obou případech též víry. Protože bez ní by umění bylo jen záznamem světa bez budoucnosti, a tedy i bez minulosti.  Tvůj svět však byl neustálým střetem a prolínáním odcházejícího a přicházejícího, minulého a budoucího.

Hovořívá se o konci moderny, o postmoderně, nové moderně, tradicionalismu, purismu a dalších prázdných a bezobsažných floskulích.  Jejich prázdnotu a bezobsažnost demonstrují svými projevy právě jejich hlasatelé. Ti, pro něž něha a cit patří do starého železa. Ti, jimž pokus pro pokus, fráze pro frázi, dílo pro dílo, exhibice pro exhibici, stačí k tomu, aby jimi utráceli svůj čas, tu devizu nejcennější. Tvé obrazy, příteli Jene, bychom mohli s čistým svědomím označit za tradiční, někdy až puristicky, ale též za moderní či v jistém okrajovém smyslu i postmoderní. Nic bychom tím však neřekli. Jen to, že formu nadřazujeme obsahu a obsah pro nás ztrácí cenu a smysl.  Tvoje dílo je však vždy a především nadstavbou úmyslu, záměru, obsahu a smyslu. Kdybys nekreslil a nemaloval, asi bys skládal hudbu, protože jen ona - vedle  výtvarného umění – má ten půvab a tu schopnost vysoce abstraktních vyjádření vysoce konkrétních pocitů a citů.

Vzpomínám si, Honzo, na dlouhou řadu podvečerů, kdy jsem měl tu čest být ti společníkem ve Tvém ateliéru a sdílet s Tebou nejen vynikající červené víno, jemuž jsi rozuměl stejně hluboce, jako antické filosofii, středověké architektuře a ženám. Pouštěl sis k malování hudbu, většinou romantiky.  Ať už lyrický, slovanský romantismus Dvořákův, či teutonsky mystický romantismus Wagnerův.

S trochou nadsázky jsem tomu rozuměl asi takhle: je-li Dvořák ženou, radostí a plodností, pak Wagner je katedrálou, pevností, stabilitou. V obou případech vzrušením. Právě hudba dodávala Tvým dílům další rozměr. Protože hudba je jiným, obrazným plynutím času, neustálým a vnitřně propojeným návratem zpět a obratem vpřed - a permanentním okamžikem zlomu.

Žijeme v podivné době, která instantní kouzla a virtuální kouzelníky zbožňuje a prázdnotu vydává za obsah. Která převrací hodnoty a pojmy. Pro niž nejsou důležité ruce, ale rukavice. Tato doba nedává příliš příležitostí k optimismu.  Jednou z nich však je vědomí, že mezi námi žili, a jistě ještě porůznu žijí a tvoří Součkové, podivíni, Donquijotové, dobře vědoucí, že milosrdný čas odvane instantní dekorace, techniku, peníze i propagandu.  Přijdou jiné dekorace. Jaké, to nevíme. Ale umění zůstane.  Díky Součkům a jiným Donquijotům. A za to jim patří můj dík.

A o Tobě, milý Honzo, jsem na jedné vernisáži, kterou jsem Ti na Tvou žádost zahajoval, řekl tohle: „Je to umělec, v němž se stýkají a potýkají  dvě duchovní vrstvy: renesanční smysl pro velikost krásna - a proti  tomu civilizační hrůza z duchaprázdné, technologické marnosti. Obžerná dionýsovská radost z každé minuty smysluplně prožitého  života - a  strach z obludné prázdnoty a destrukce. Obdiv ke všemu, co člověka přesahuje, jakož i obava a varování před vším, co jej ponižuje a dehumanizuje. Odtud, myslím, pocházejí ty nejčastější rekvizity Součkova autorského rukopisu:  na  jedné  straně  vzepjatá  štíhlost  a  monumentální duchovnost gotických  katedrál - a  na druhé straně industriální Sodoma a Gomora vrakovišť, ruin a potrestané lidské pýchy. Takto zjednodušeně nahlíženo jeví se Souček býti jakýmsi "básníkem nadějí a katastrof". Jak jej však znám, vím, že mnohem přesnější je říci: katastrof, a přesto nadějí.“   Když si to dnes po letech čtu, jediného slova bych neměnil.

Přeji všem, kdo se s Janem Součkem potkají, byť už jen prostřednictvím jeho děl, aby pocítili onu závratnou tíhu světa a nadějeplnou lehkost bytí v něm. A tobě, Jene, přiťukávám opožděně k Tvým letošním pětasedmdesátinám. Smutně, neboť už bez Tebe.

Tvůj

Petr Žantovský