Snad jen Wabi Daněk se svou tuláckou romantičností v něm mohl najít aspoň něco dobrého: „Chvíli stát a poslouchat, jak vítr větve čistí, k zemi padá zlatý vodopád,“ zpíval, a myslel přitom zřejmě na to, že opadané listí obnaží větev, podstatu stromu, jeho čistotu a nahotu, poctivost, už neskrytou sebezlatějším kostýmem. Zemřel den před letošním sedmnáctým listopadem. Symbolicky. Stejně, jako symbolizoval svobodomyslné myšlenky svých věrných posluchačů a ztělesňoval jejich „Zvláštní znamení touhu“ (to je ovšem citováno opět z Ryvoly, společná krevní skupina se tu však nezapře). V dobách bezčasí, jímž bývá nazýván čas před 17. listopadem 1989, dával tisícům lidí pocit, že jejich putování po světě může mít smysl. Třeba jen v tom „stírání rosy na kolejích“. Utíkalo se tehdy mezi stromy, pryč od zdeúřední šedi „normálu“, i to byl postoj.

Letošní listopadové balábile v ulicích několika českých měst, hlavně Prahy, bylo ale jiné než to, o němž je psáno výše. V listopadu 1989 opadalo listí, už ne zlaté, spíš trouchnivějící, ale pod ním se ukázaly větve rukou, silné, odhodlané, nebo třeba jen už u konce s trpělivostí. Jistě. Může být, že si geopolitické změny ve střední a východní Evropě vynutila dějinná nutnost, která pak našla protagonisty v Reaganovi, Bushovi starším a Gorbačovovi. Může být, že by se listopad klidně mohl odehrát v lednu nebo srpnu roku předchozího nebo příštího. Už ale nebyla otázka „zda“, nýbrž jen „kdy“. Listopad přijít osudově musel, protože poslední zbytky babího léta omrzly spolu s perestrojkou a nadešel čas změny. A navzdory tomu všemu, co dnes víme, byl ten listopad dílem lidu – či spíše lidí. Možná nevědoucích, netrpělivých, dlouho čekajících, ale pak už rozhodnutých.

Velmi mnoho a často se lže o listopadu 1989. Čím dál jsme od něj, tím víc se o něm lže. Z jedné strany prší argumenty o již řečené historické nevyhnutnosti a dohodě velmocí jako výhradním a jediném genu změny. Z druhé strany vylézají jako červi z hlíny údajní hrdinové, kteří přece „udělali tu revoluci“. Různí miniaturní kariéristi, kteří včas zahodili své partajní nebo jen svazácké průkazy do kanálu, ověsili se trikolórou a našli první televizní kameru, která byla ochotna je zvěčnit. Kteří se navěsili na nové vůdce, jichž tu náhle bylo jako máku, snažlivě jim odezírali ze rtů každou frází a tu pak do pominutí opakovali jak ozvěna v horách. Kteří si nechali tisknout vizitky „poradce poradce prezidenta“ (ano, i takovou jsem na vlastní oči viděl). Kteří se poté rozlezli po všech možných veřejných funkcích, aby si pak vždycky jednou za rok užili svůj slavný den. Přece ten sedmnáctý listopad, kdy tak hrdinně zatočili s bolševikem. Obsadí veřejnoprávní studia a překřikují se do mikrofonů, kdo z nich byl důležitější a měl větší zásluhy. Jsou možná dokonce už tak daleko, že všem těm svým krásným zásluhám věří. Že se považují za hrdiny. Za tvůrce dějin. Což ovšem nijak nezmenšuje obludnou velikost a – s prominutím - hloupost té lži.

Sedmnáctý listopad byl plánovanou studentskou akcí organizovanou strukturami Socialistického svazu mládeže. (Kdo si chce přečíst autentické svědectví, nechť si otevře text Michala Semína „Polistopadový vývoj neidealizujme“, přednesený na semináři k výročí listopadu v roce 2014 – dostupný ZDE). V zákulisí se vedl boj o příští moc ve státě. Jedni, mladší a aktivnější komunisté chtěli vytlačit druhé, již poněkud obnošené. Studentská akce připomínající smrt Jana Opletala a nacistickou zvůli zpřed půlstoletí se k tomu dobře hodila. Už nebylo takticky vhodné do srocení stříkat z vodních děl a bít je pendreky, bylo potřeba je naopak podchytit, podnítit, zorganizovat – a využít. Nebýt ještě další zákulisní hry, která tento průhledný plán pokazila vlnou na první pohled zbytečného, ale ve skutečnosti velmi dobře načasovaného policejního násilí, možná bychom šli trochu jinou cestou, polskou či maďarskou, kde se moci ujímaly střízlivější generace komunistů nebo socialistů a převrat tam pak dopadal poněkud méně převratně, pozvolněji, méně bolestivě. Pro ty odcházející na smetiště dějin - i pro ty mlácené v ulicích. Možná bychom tu měli nějakou vládu národní obrody v čele s Dubčekem a Mohoritou, možná, možná, možná...

Jenže jsme byli přece jen z celého východu nejblíže na západ a bylo tedy vcelku zřejmé, že tato výspa musí přejít na druhou stranu co nejrychleji. Režimy se sice drolily už dříve jinde, dokonce i Erich Honecker, ryzí ztělesnění posledního mocenského dělení Evropy, už dlel daleko od válu, ale přece jen Československo spěchalo – jak se tehdy říkalo: „zpět do Evropy“ – nejzřetelněji. Do čela státu se posadili připravení a dlouhá léta z různých nadací podporovaní profíci a dav na náměstí mohl opět jen tleskat. K tomu je dav dobrý vždy a všude. Ale bez toho davu, bez toho potlesku, bez toho generálního souhlasu ulice by profíci na nových židlích neobstáli. Přinejmenším v tomto smyslu byl listopad dílem lidí – nebo lidu, chcete-li. Velmocnáři zezadu hlídali režii, pidimocnáříci zde doma snaživě odříkávali své role, ale dav už byl natolik syt loutkohry včerejší, že jim přišla vhod přece jen o něco přívětivější (nebo prostě dosud neprohlédnutá) loutkohra chystaná pro zítřek.

Hrdinové této loutkohry nastoupili do šiku poslušných stejně rychle, jako v něm byli před listopadem. Přemalovala se vlajka, přejmenoval orgán, ale funkce zůstaly. Mnohým dodnes. Někteří se nechali raději zaměstnat přímo u koryt plněných jednou z těch tehdejších geo-stran, a teď odtamtud vystrkují hlavy způsobem odpovídajícím starodávnému, leč věčně platnému heslu „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“. Už se zase šikují a bubnují na poplach. Sepisují seznamy nepohodlných, nepřátelských, odvržených, které čeká cenzura mlčením. Stará bolševická metoda: „O nepřátelích socialismu říkejme, že nejsou“. Zvráceně interpretovaný výrok, připisovaný tuším Démokritovi: „O bozích říkejme, že jsou“. Čas jiný, kulisy rovněž, ale logika táž.

Není náhodou, že lídři dnešního třídního boje, pocházejí z téže party jako ti, kdo rok co rok opakují do médií, že listopad byl přece jejich revolucí. Jenže ani miliónkrát opakovaná lež v tomto případě se pravdou nestane. Aspoň dokud bude po zemi chodit jediný pamětník těch časů, lidí a souvislostí. Paměť je totiž největším nepřítelem sociálních inženýrů, odezíračů věčných pravd z úst svých loutkovodičů, agresivních rváčů na barikádách, které sami vystavěli – mezi sebou a lidmi. Nebo lidem, to vyjde nastejno. Domnívají se, že čím hlasitěji budou lhát, tím dřív se lež promění v pravdu. Je to ale právě naopak. Čím brutálněji budou odhánět svobodomyslné od svobody promluvit a nabídnout veřejnosti alternativní, a často zpochybňující teze k těm odevšad vykřikovaným, tím rychleji se odsoudí k nezájmu publika. Jejich křik bude považován za zvukový smog, neboť neobsahuje fakta, ale jen fráze, nepřesvědčuje, nýbrž agituje, nenabízí, nýbrž vnucuje, nechce vést rozpravu, nýbrž monolog.

Na těch dávných listopadových náměstích znělo jedno z hesel takto: „Nejsme tupé stádo“, Doufám a věřím, že to platí stále. Možná dokonce víc než kdy předtím. Se vzpomínkou a v parafrázi na oba svrchu zmíněné a žel již nejsoucí písničkáře tak doufám a věřím, že přesně to je ta „píseň, kterou nás dnes učí (ten zatracenej měsíc) listopad.“