Stav má změnit nový návrh na rychlost vyvlastňování, dokonce doplněný o možnost rozhodnutí o vyvlastnění pozemku doručit vlastníkovi pomocí fikce doručení. Příprava stavby se má tím zkrátit o tři roky na „pouhých deset let“. Tak to alespoň hlásá současný ministr dopravy Kremlík, který návrh na změnu předkládá. To je možná dobré, ale, žel, naprosto nedostatečné řešení.

Pokud dokázali britští a francouzští stavaři v devadesátých letech minulého století troj-tubusový železniční tunel pod kanálem La Manche postavit za 6 let, pak si klademe otázky, proč by se obdobná stavba měla dnes v České republice realizovat dvakrát i vícekrát déle. Proč, když takové Španělsko dokáže stavět 120 kilometrů vysokorychlostních železnic ročně, proč se Česká republika nezmohla za třicet let ani na jeden metr a to i za situace, kdy vláda premiéra Klause již v roce 1994 o takové výstavbě rozhodla. Pánem staveb je ale český úředník a nezdá se, že by se za třicet let změnil v manažera. Obdobně si klademe otázky, jaký mají smysl plánované například tramvajové tratě v Praze v místech, jakým je Václavské náměstí či ulice Washingtonova, když v celé oblasti se potkávají tři linky metra. Dodatečné tratě budou stát miliardy korun a jejich využití bude sloužit jen velmi malé omezené skupince obyvatel a návštěvníků. A efektivnost takového projektu nikdo veřejně nedokládá. Proč se tyto prostředky raději nevkládají do projektů náhrady pražských dieselových autobusů, které jsou i přes všechny úpravy stále nejen neekologické, ale i hlučné. Připomínáme, že do škodlivých emisí musíme také počítat i hluk.

Opět jsme u toho, že se jeví, jako by se plánování dopravy ve státě i třeba v takové Praze stalo hračkou v rukách lidí, kteří za vynaložené výdaje nenesou žádnou odpovědnost a kde efektivita se neměří penězi a přínosem dopravní obslužnosti, ale mediálním účinkem. To ale se správou svěřeného majetku příliš nekoresponduje.

Místo plánů, které by reálně odrážely potřeby státu či města jsme až příliš často svědky „píárových“ předváděček, exkluzivních studií, vizualizací a honosně povznášejících se prezentací. Nic proti plánům, nové stavby jistě všichni uvítáme a vizualizace jsou samozřejmě dobrým projektovým nástrojem, ale pak konkrétní situace například na opravovaných Ejpovických tunelech (plánovanou rychlost při prvním měření vůbec nesplňovaly) ukázala, že cosi v tom balastu slibů a pózování nefunguje. A že se novým super-metrem pojede na pražské letiště v roce 2029 také skoro nikdo nevěří. A příkladů nereálného slibování a skeptického očekávání najdeme více.

Dnes veřejně konstatujeme, že Česká republika se stala dopravním skanzenem a není to vizitka nikterak příjemná. Co se týká Prahy, těžko najdeme v republice město, kde by doprava silniční byla vinou chybějícího dokončení jak vnějšího, tak vnitřního okruhu horší. Kritika za stav samozřejmě spadá do mnoha let zpět. Co ale čekáme od současných funkcionářů je to, že budou hledat a najdou cesty, jak stavy urychleně změnit. Sliby, že na místo pomalých a váhavých úředníků přijdou dnes úředníci manažerského typu moc přesvědčivě nevypadají. Praha místo toho zadává jednu zakázku za druhou bez veřejné soutěže, až se nakonec do toho všeho musela vložit Policie ČR. Opět….

Kdybychom si připomněli amerického prezidenta Ronalda Reagana, tak ten říkal: „Největší lež říká státní úředník, který tvrdí, že Vám přišel pomáhat s podnikáním.“ Když budeme parafrázovat tato slova, tak za posledních třicet let nás přesvědčil státní úředník, že je tou poslední osobou, která by nám mohla zajistit kvalitní, rychlou a bezpečnou dopravní síť. Co bylo za socialismu státní a mizerné, to pokud zůstalo i dnes státní, je stále stejně mizerné. A pár slušných a snaživých lidí v těchto institucích stav nezmění. Na to sílu nemají. Ukazuje se, že poslední Kremlíkův návrh na zrychlení přípravy staveb je sice dobrý, ale stále ještě není tím dostatečným lékem.

A to proto, že ani za třicet let mnozí čeští politici neprocitli z falešného snu, že stát je ten, který se nejlépe o vše postará. Nepostaral se ani v minulosti, a nepostará se v této podobě ani dnes. Nejhorší však je, že když srovnáme za posledních třicet let objemy výstavby dálnic, metra, či jaderných elektráren s dobou dvaceti let normalizace, tak současnost v tomto srovnání, žel, neobstojí. Otřesná vizitka za uplynulých třicet let. A to se ti, kteří se na to nejvíce podíleli, hodlají vrátit k moci?

O zásadní změně ale nehovoří ani ti současní vládnoucí, ani ti křičící z Letné. Místo toho se řeší, kdo byl významnější osobou v jakési Bush-Gorbačovské revoluci s loutkou Havel. Asi jako kdyby se v roce 1978 hádali novináři, kdo byl nejzasloužilejší prezident socialismu, zda Gottwald, Novotný, Zápotocký či Svoboda. Naprosto zbytečné a víceméně při rozvalu tajností, jako to vše ve skutečnosti bylo, je to už i hloupé. V krátké době si tedy zřejmě moc nepolepšíme.

Problém českého dopravního skanzenu má tedy podstatně širší kontury a je nutné o tom opakovaně hovořit. I proto, že mnohá média si nežádoucího stavu podivné efektivnosti dosud vůbec nepovšimla. Jiná zase až překvapivě halasně tleskají plánům, které jim státní úředník předhazuje. Podivná to novinářská víra v úspěch těch samých státních lidí, když vidíme ty jejich tristní výsledky za uplynulých třiceti let.