Lze těžko věcně obhájit, že by to byli nějací „Babišovští slouhové“. To politické strany sdružené v politické Národní frontě nepochybně byly, ale  ponecháme na uvážení čtenáře jak moc to byli slouhové KSČ a jak moc moskevského vedení. S Národním investičním fondem této vlády má minulá totalitní politika pramálo společného.

Současná vláda je v obtížné situaci, protože je pod trvalou kritikou nedostatečné výstavby dálnic, železnic, elektráren a dalšího. Je jednou stranou mince, kdo a jak schválené stavby realizuje a druhou stranou, kde vzít na tyto a další stavby peníze. Dotace z Evropské unie se pro příští rok snižují o více jak dvacet procent, řada krajů je už v pásmu, kdy příspěvek smí dosáhnout pouze výše padesáti pěti procent a je zřejmé, že potřebné peníze nám chybí.

Názor, že sektorová daň by peníze do státního rozpočtu přinesla je jistě akceptovatelný, ale obětí této daně by nakonec byli občané. To by byl vývoj, o který nestojí žádná rozumná vláda. Připomeneme, že současné mandatorní výdaje vlády se pohybují přes 76 procent, na rozdíl od nižších výdajů minulých vlád a celkové vládní investice se za poslední dekády snížily z původních pěti procent na pouhé 1,3 procenta. Ostatně tento stav kritizoval ve svém prvním funkčním období i prezident Zeman. 

Vláda sázkou na  Národní investiční fond tak trochu kopíruje irský model, který se v Irsku osvědčil, především v období recese. A že ta se blíží je zřejmé. Národní investiční fond navíc mezi řádky slibuje naději, že hlavním manažerem veřejných staveb přestane být ten zjevně nepostižitelný a selhávající státní úředník, který za třicet let svého působení má tristní výsledky. Nemáme ani metr vysokorychlostní tratě, nemáme (vyjma dokončení Temelína) žádnou novou jadernou elektrárnu, dálnice stavíme tempem pár metrů za rok a Česká republika se díky „nenahraditelnému úředníkovi“ stala nedobrovolným skanzenem. 

Skutečnost, že téměř devadesát procent výdajů do silniční sítě jde na její údržbu a na nové stavby zbývá jen příštipek z požadovaných peněz je také jeden z důvodů, proč vláda musí hledat nová řešení. Nemá tedy cenu  Národní investiční fond zatracovat předem, protože jiné rozumné návrhy nikdo nepředložil. Jistěže může dojít ke zklamání, jak už se v českých dějinách mnohokrát stalo, ale až realizace užití zdrojů z nového fondu ukáže přínosy a případné zápory. Zatím jiná cesta na obzoru není a Česká republika se od roku 2028 stane čistým plátce do rozpočtu Evropské unie. Kdo včas se připraví, může mít dobrý výsledek. To je evidentní motto této vlády. Uvidíme, zda uspěje.