Soudruzi marxisté už zase někam pochodují. Kupředu levá. Všimněte si, že po celý ten čas, kdy tu jsou, pořád odněkud někam pochodují. A myslí si při tom, že je to dopředu. Ke svému pochodování si zpívají půvabné písně hemžící se lepšími zítřky, zářivou budoucností, novým lepším světem zejména pro ty mladé, a různými jinými pochybnými pitomostmi. Kdysi to začalo onou písní, co si z ní Francouzi udělali svou hymnu, a pak to pokračovalo přes různé další skvělé výtvory, kde na stožáry světa lítaly rudé vlajky a soudruzi šli stále vpřed, vpřed a vpřed, dokud se celý ten podvod neprovalil a nakonec to celé neselhalo.

Oblíbeným zaklínadlem soudruhů bylo a stále je slovo pokrok. Jeho obsah však účelově vyprázdnili tak, aby se myslelo, že to co je před námi, či spíše před nimi, je za každou cenu lepší než to, co už zde jednou bylo. I kdyby se to, co už tu bylo, osvědčilo třeba tisíckrát. Nevadí. Zařadíme zpátečku, přemalujeme to na červeno a zkusíme to prodat v rámci našeho radostného pokroku znovu. Jenže, jak kdysi chytře napsali v jedné své písni V+W: „Nikdy nic / nikdo nemá / míti za definitivní“. Řečeno jinak, všechno na světě je relativní, takže přátelé, ono není zdaleka všechno, co je nám za pokrok předkládáno, ve skutečnosti pokrokem.

Soudruzi euromarxisté se rádi zaklínají pokrokem

Obecně vzato, každý pokrok se měří vývojem v čase. V případě přírodních věd se časem opravdu můžeme dopracovat k čemusi lepšímu. Existuje také zákon, že většina přírodních dějů sleduje tzv. exponenciální křivku, takže celý proces se od jistého bodu změny stále zrychluje. Příkladem budiž technologický pokrok lidstva od dob první průmyslové revoluce. Za bod změny je zde považován konec druhé světové války. Podívejme se například, kam jsme dospěli v letectví nebo třeba v raketové technice za pouhých sto dvacet let, a k jakému urychlení vývoje došlo právě od roku 1945.

Ovšem ve společenských vědách se ve jménu pokroku dostáváme někam naprosto jinam. Připomíná mi to situaci, jako když v úplně špatných botách tryskem vběhnete na vzorně vyleštěné kluziště. Ono je pak možné úplně všechno, a vy jistě dobře tušíte, co se nejpravděpodobněji stane. Ano, uklouzneme a nabijeme si hubu.

Soudruzi euromarxisté, jinými slovy evropští levicoví liberálové, se rádi zaklínají pokrokem a zvláště tím, že ten jimi řízený pokrok je nezbytný. Přirozeně nás musí zajímat odpověď na shora zmíněnou otázku, zda onen pokrok skutečně pokrokem je. Může totiž jít o metodu „jeden krok dopředu a dva zpátky, a tak soudruzi stále vpřed“, až se z ničeho nic náhle ocitneme ve středověku.

Vzpomeňme na dvě světové války a řízené vyhlazování národů

Hlavní součástí jejich staronového pokusu o globální revoluční změnu je vytvoření tzv. „nového člověka“. Nového tím, že se nechá snadno ovládnout „pokrokem“ posvěcenou vládnoucí elitou ve jménu čehokoli, protože se „dobrovolně“ zřekne všeho, co ho až dosud činilo svobodným a plnoprávným jedincem, kterému se říká člověk. Zřekne se svého práva svobodně myslet, svobodně promluvit, práva bránit se proti útočníkovi je-li napaden, a také práva použít zbraně, je-li zbraní napaden. A nakonec se zřekne celé demokracie a stane se snadno manipulovatelným otrokem.

Sociální inženýrství jsme zažili už za marxisty Lenina, za nacionálního socialisty Hitlera a fašisty Mussoliniho, za Stalina a dalších pokračovatelů jeho marx-leninského komunismu. Velmi dobře víme, kam to všechno vedlo. Příroda si jaksi poručit nenechala a obrovské množství nevinných zaplatilo za tyto experimenty svými životy. Dvě celosvětové války, řízené vyhlazování celých národů, vzpomeňme jen na židovský holocaust, nekonečná řada menších válek a konfliktů i v době údajného míru, ve všem najdeme nakonec stopu tvůrců socialistických utopií, které mají nakonec nastolit nějaký domněle spravedlivější řád.

Každý, kdo není od přírody vrah nebo podobný psychopat snadno pochopí, že tohle se už nikdy nesmí opakovat. Zkusme pohlédnout na současný svět poučeni právě těmi lekcemi, které způsobily tolik utrpení a poznamenaly celou naši planetu. Jenže, i když odložíme růžové brýle sociálně utopického pokroku a pohlédneme kriticky a spravedlivě otevřenýma očima okolo sebe, co uvidíme?

Nápor na školství byl zprvu nenápadný a plíživý

Marxovi pohrobci znovu vystrkují rohy a chtějí navzdory všem historickým zkušenostem opět měnit náš svět k obrazu svému. Nejenom že nevyhynuli, nejenom že se krachem svých teorií nepoučili, ale naopak, bez velikého humbuku se namnožili v příšeří universitních zdí zejména v zemích demokratického Západu. Našli si způsob, jak zneužívat určitých slabin na první pohled bezbranné demokracie. Z mnoha často i renomovaných učilišť, zabývajících se především humanitními obory, nadělali Marxovi pohrobci ve jménu svého velikého učitele a jeho komunistických pokračovatelů neomarxistické páté kolony bující jako nezastavitelná rakovina na západní akademické půdě. A nejenom tam, ten společensko-vědní mor se v poslední době přelévá i k nám.

Celý ten proces trvá v západním světě už nejméně čtyřicet let. Celá osmdesátá a část devadesátých let jsem strávil v australském a kalifornském exilu a mnohé z toho, o čem teď píšu, jsem zažil osobně. Marxistický nápor na školství byl zprvu nenápadný a plíživý, postupoval jen krůček po krůčku. Teprve když noví soudruzi usoudili, že si na vysokých školách vychovali dostatek oddaných následovníků, nastalo období jejich útoku na státní správy západních demokracií. A to byl pouhý začátek.

Soudruzi vymýšlejí nové pseudovědecké disciplíny

V Čechách jsme důsledky tohoto tažení začali vážně pociťovat na vlastní kůži o mnoho let později, za zlom bych považoval až náš vstup do Evropské unie. Neomarxisté nás nejprve chytili do pasti přesně podle starého přísloví „když ptáčka lapají, hezky mu zpívají“. Poté však začali okamžitě pilně pracovat. Na našich katedrách společenských věd to dlouho vypadalo, že nejde o nic zvláštního, protože studovat starý marxismus je z hlediska historické paměti údajně dobré. Ovšem v univerzitních posluchárnách se začalo dít něco mnohem horšího. Někteří soudruzi pedagogové začali tu nejmladší generaci, která je ve své nezkušenosti a naivitě přirozeně náchylná k radikalismu všeho druhu, systematicky převychovávat. Podobně, jako za časů vlády komunismu. Stačilo jen šikovně podstrčit studentům ten či onen pečlivě oprášený revoluční „světový názor“, a bylo hotovo. Dál se ta choroba už dokáže v mladém organismu nějakou dobu šířit sama.

Soudruzi vymýšlejí nové pseudovědecké disciplíny se vznosně znějícími názvy. Vznikají feministická genderová studia, přednáší se předefinovaná antropologie, životní styl některých exotických domorodých kmenů, který se mnoho nezměnil od doby kamenné, je vydáván za kulturu srovnatelnou s tou naší, leckde existují i právní kurzy pro budoucí ekoteroristy, atd. atd. K úspěšnému dosažení akademického titulu v těchto nových disciplínách jsou čím dál tím méně potřebné skutečné znalosti, důležitá je jen ideologická oddanost levicově smýšlejícím „pedagogům“. Mnohé doktorandské práce z těchto oborů jsou plné balastu a s bídou dosahují úrovně maturitní eseje středoškoláka před nějakými dvaceti či třiceti lety. Nepřipomíná vám to náhodou něco, co jsme zde už jednou měli, a také se tomu říkalo studium filosofie? Nu, vzpomeňme přinejmenším na VUML. Pro ty mladší: Večerní universita marxismu-leninismu.

Dítě kreslí obrázky českých vesniček s mešitami místo kostelíků

A základní školství? Boj o „nového člověka“ začíná u marxistů už v mateřské školce. Protože hlavní hybnou silou současné revoluce staronových revolucionářů je „nový proletariát“ většinou islámského vyznání, vše začíná infiltrací prvků tohoto náboženství do osnov školní výuky. Děje se to prostřednictvím různých k tomuto účelu založených „neziskovek“ placených záhadnými zahraničními „dárci“, které nabízejí školám zdarma své „speciální kurzy“. Potřebují k tomu jen jedno, aby byla normální výuka na týden či dva přerušena a děti byly dány k dispozici importovaným „mezinárodním“ lektorům. Tam se děti nejspíš dozví, jak dobrý bůh je Alláh, a že mu patří všechno na světě včetně těch dětí samotných. Nikdo jim ale neprozradí, že islám je násilná ideologie, která nemá žádný jiný cíl, než odstraňovat jiné společenské formy. A bezelstně důvěřivé dítě pak kreslí obrázky českých vesniček s mešitami místo kostelíků, aniž by tušilo, jak hanebně je podváděno. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by některý ředitel mohl něco takového ve své škole dopustit, ale spletl jsem se. Nejen ve Skandinávii nebo Německu, ale i u nás se už něco podobného v několika školách děje.