Spolek Šalamoun se běžně veřejně nevyjadřuje k probíhajícímu trestnímu řízení, a to zvlášť, když tato věc nebyla ještě skončena. V tomto případě jde však o věc, postiženou tak mimořádným průběhem, že považujeme za svoji povinnost se k ní vyjádřit ještě v průběhu jejího projednávání před soudem.

Trestní věc Lukáše Nečesaného dlouhodobě sledujeme, a tak je nám průběh jejího projednávání dostatečně znám. Pro účel tohoto vyjádření však máme za to, že rekapitulace celého průběhu není nutná, a že stačí, když se omezíme jen na výsledek posledního odvolacího řízení.

Úvodem musíme uvést, že třebaže Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu v senátě, adresujeme své výhrady vůči tomuto postupu především proti jeho předsedovi, JUDr. Jiřímu Lněničkovi.

I kdybychom tolerovali, že odvolací soud fakticky zamítl odvolání státního zástupce a JUDr. Lněnička si, byť v rámci tohoto odvolání, našel zcela jiné důvody ke zrušení osvobozujícího rozsudku. Dále možná můžeme tolerovat i to, že JUDr. Lněnička rozhodl v rekordně krátké a to pětidenní lhůtě, ve které se nemohl on, ani členové jeho senátu seznámit s obsáhlým spisovým materiálem doplněným o nové důkazy, provedené nalézacím soudem. V žádném případě však nemůžeme tolerovat, že se JUDr. Lněnička při důvodech, proč zprošťující rozsudek zrušuje, uchýlil ke lži. Ve světle jeho lživého tvrzení tak zůstávají zcela bez významu jeho akademické úvahy o závazném právním názoru a nezávazných pokynech Nejvyššího soudu.

Kdyby si JUDr. Lněnička přečetl zprošťující rozsudek nalézacího soudu dál než na stranu 70, asi by se z dalších sedmdesáti stran dozvěděl, že nalézací soud po obsáhlém dokazování provedené důkazy, bez jakéhokoliv ovlivnění Nejvyšším soudem, sám pečlivě zhodnotil, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak mu ukládá zákon. A až po jejich zhodnocení znovu sám, bez jakéhokoliv ovlivnění Nejvyšším soudem, došel k závěru, že provedené důkazy k usvědčení Lukáše Nečesaného nestačí. Kdyby JUDr. Lněnička tu stranu 70 napadeného rozsudku dočetl alespoň do konce, nemohlo by mu přitom uniknout, že Nejvyšší soud nalézacímu soudu nic nenařizuje, ale jen pro nerespekt k zásadě „v pochybnostech ve prospěch“ a nutnosti se stejnou pečlivostí hodnotit důkazy, v neprospěch i ve prospěch zpochybňuje přesvědčivost dosavadního řízení.

Toto sice obecné, ale beze sporu správné doporučení Nejvyššího soudu zavazovalo nalézací soud jen potud, aby sám provedené důkazy v souladu se zákonem zhodnotil, a to také na sedmdesáti stranách odůvodnění rozsudku učinil. Ty ale JUDr. Lněnička, za pět dní co měl spis u sebe, asi nečetl. Neměl na to čas. Na dehonestaci nalézacího, ale svým způsobem i dovolacího soudu mu stačil jeden řádek, který zní: „Pokud se tedy soud prvního stupně zaklíná u hodnocení každého z důkazů závazným právním názorem Nejvyššího soudu, je tento postup naprosto nesprávný a odvolací soud jej nemůže akceptovat“. Co na tom, že to není pravda, že tak nalézací soud u žádného z důkazů neučinil a že je to jen a jen sprostá lež. Přesto lež, která byla schopná poškodit pověst nalézacího i dovolacího soudu a necitlivě ublížit člověku, o jehož vině byly vysloveny pochybnosti. A proč to všechno?

Nejvyšší soud JUDr. Lněničku nešetřil, a uražený ješitný „velikán“ mu to obratem vrátil. O Lukáše Nečesaného tu už v podstatě ani nejde. Stačí, když ho lze použít jako mediálně přitažlivý prostředek k vyřizování účtů. Jiný smysl v tomto jinak nesmyslném rozhodnutí nevidíme.

John Bok, předseda spolku Šalamoun