Ale zpět. V době, kde začal vznikat Ústavní soud, jsem četl jakési pojednání, vztažené k německému ÚS, které bohužel nemohu citovat, byla doba „předinternetová“. Pokud si vzpomínám, tak se tam zmiňovalo, že ÚS je tzv. boží institucí, které je lépe se raději vyhnout. Jeho rozsudky jsou totiž, neopravitelné. Přestože jsou mnohdy chabě zdůvodněné, a někdy i prakticky, kontra legem.

Český ÚS vznikl, v „devadesátkách“, dnes braných jako, mírně řečeno „splašené“.
Popularita parlamentu nebyla ani tehdy moc vysoká, a tak zabíral argument, že je nutné mít něco, aby prostě poslanci si nemohli myslet, že mohou tzv. všechno. Opsaly se nějaké západní zákony, tuším hlavně ten německý. O tom, že se tím de facto zřizuje instituce, že právě která bude moci ono všechno, se nijak nepřemýšlelo.
Při čem to bylo i tak snadné. Již v prvých ročních studia práv, se studentům dostane do povědomí myšlenka, že spravedlnost mnohdy nelze kvalitně nějak „zvážit“, a že zákony nemohou postihnout celou realitu života společnosti. To by musely být prostě nekonečné, a tím pádem také neuchopitelné pro běžný život, a to ani v rukou odborníků, právníků. A navíc zákony jsou mnohdy poznamenány tvrdými politickými handly, které do nich zanášejí vágnost, neurčitost a parciálnost.

Nutno také explicite poznamenat, že soudci, kteří jsou nominováni do ÚS, jsou tzv. na vrcholu kariéry, zpravidla tam přicházejí z vrcholových pozic soudní soustavy. Takřka cíleně budovaná fikce téměř neomezené soudcovské nezávislosti, dokumentovaná lidovými rčením typu:
…rozsudek je vítězstvím soudce nad právem a dokládá jeho nezávislost i na spravedlnosti dokladuje to, že soudci si kolem sebe vytvářejí neprůstřelný skleněný zámek, který je dokonale chrání před reálným světem, ke škodě jich samotných.

V onom rozsudku, tedy podle terminologie ÚS, nálezu soudce Jirsa konstatuje, že přisvědčením podavatelům k ÚS by bylo porušeno legitimní očekávání. (k tomu např. ZDE). Tento pro neprávníka poněkud složitý text mj. říká toto: jde-li o zvláštní, více méně neopakovatelnou situaci je nutné, třeba i neabsolutizovat zákaz retroaktivity a pozor: nezamezit dalšímu vývoji práva! (což se ÚS systematicky snaží, omezit suverenitu moci zákonodárné, kdy parlament je suverénem vůle lidu, snad s výjimkou, že by páchal nové křivky).
Ony církevní restituce jakožto takové prakticky demonstrativně splňují ono pravidlo vyjimečnosti, oproti jiným, např. pracovně-právním kauzám, které doputují až k ÚS.

Připoměňme si, čím se ono podání vyznačovalo:

• nepřiměřeně vysoké náhrady za vydávanou jednotku církvím
• přiznání náhrad i církvím, které před r. 89 neexistovaly (oligarchická dohoda kartelového typu, zjevně odporující tzv. dobrým mravům)
• poškození zájmů státu a obcí, vydáváním majetku, kde byly např školy, umělecké památky apod. (delikt proti principu proporcionality, evidentní porušení zásady, že restituce nemohou zakládat nové křivky)
• vydávání věcí, které byly nedostatečně podloženy, např. neurčitými zápisy v pozemkových knihách
• apelem na byvší reformy vztahu státu a církve, kdy církev většinu svého majetku nevlastnila, ale pouze spravovala.

Doprovodné k tomu, bylo známo jakými pletichami byl onen církevní zákon prohlasován a navíc byl spojen s podpisem dohody mezi církvemi a státem, aby i po nalezení nových podkladů, bylo zpětné vydání státu či obcím prakticky znemožněno.
Právně šlo o protiprávní jednání s použitím lsti za nápadně nevýhodných podmínek pro jednu stranu.
Též se zmiňovalo, že v jiných postsocialistických státech nedošlo k tak velkým restitucích jako v ČR.
Upozorňovalo se i na to, že nejde o majetky nutně potřebné pro výkon církevních záležitostí.
Což se už dnes začíná projevovat, někde církve zakládají různé společnosti za účelem nikoliv správy získaného majetku ve prospěch sociálně slabších občanů, ale k, dejme tomu burzovním spekulacím.

Z toho, co je prozatím známo, tak se nález ÚS ničím z toho nezabýval.
Což je nemalým porušením legitimnosti rozhodnutí a patrně i legality.

Co lze činit do budoucna:
Bohužel je to velmi těžké, nicméně ne však nemožné!
Česká veřejnost, je bohužel velmi indoktrinována silně zploštělým názorem, že církvím se vyrovnává jakási škoda z éry komunistického režimu, čili toho, který tu nikdy neexistoval.
Naší veřejnosti jen velmi pomalu dochází, že nejde o zabezpečení základních církevních činností, ale o systematickou a propracovanou snahu o dobyti a to nemalého podílu, na moci veřejné.
Čili potřebné protesty veřejnosti budou z počátku dost slabé.

Zákon o ÚS by vyžadoval zásadní, ale zásadní přeměnu.
ÚS vydal již několik, velmi jemně řečeno diskutabilních rozhodnutí.
Namátkou zrušení předčasných voleb v r. 2009. nutno podtrhnout, že soudní moc a ani ÚS nesmí politickou situaci (volební preference) de facto vytvářet, nebo nějak nastavovat svobodnou vůli občanů. Tehdy se parlament ÚS zalekl a znovu termín předčasných voleb nevyhlásil, přestože byly signály, že by ÚS je těžko mohl opakovaně rušit.
Dalším lapsusem ÚS, byl nález, o tom, že majitel zařízení poskytující služby může vázat na politické podmínky klientům (ZDE). Předseda ÚS Rychetský se sice za tento nález omluvil, ale ÚS to nijak neotřáslo.
Bohužel náš ústavní systém je nastaven, že zákon o ÚS je zákonem ústavním, tj. vyžaduje pro změnu ústavní kvórum ve Sněmovně a zároveň souhlas Senátu, čili něco, co v současné fragmentaci politického života je téměř nemožné, bohužel, bohužel.
Na tento problém narazilo např. Švédsko, a zjistilo, že se jim vyplatí tehdejším senátorům vyplácet doživotně senátorský plat a tak je donutit k souhlasu se svým zrušením.
KSČM trochu zvažuje podání k Evr. soudu pro lidská práva (ESLP), což je orgán který se zabývá, pokud vůbec kauzu přijme, typicky tzv. sluníčkářským pojetím, např. diskriminací podle barvy pleti jak u jednotlivců, tak i u skupin. Myslím, že sám deklaruje, že nebude opravovat politicky zabarvená rozhodnutí ústavních soudů.
Čili zbývá opakované podání k ÚS, tedy v pozměněné věci, což ostatně řekl i sám Rychetské v té zmíněné ostravské kauze, a lze i dovodit z odlišných stanovisek 2 ústavních soudců v kauze církevních restitucí za jasného zakomponování požadavku, že podle ÚS samotného, jeho nálezy a výroky nesmí zamezit dalšímu právnímu vývoji (tj. přijímání legislativy) v dané věci.
Ani odbory by neměly se schovávat někde za bukem, neboť v souvislosti s círk. restitucemi jistě jsou i nějak narušovány pracovně-právní vztahy. Nějaká konkretizace v tomto smyslu by mohla zvýšit i naději na úspěch u ESLP.
Systematicky je třeba probouzet protesty v celonárodním měřítku, za účasti renomovaných právníků, kteří myšlenku revize církevních restitucí svými odbornými názory podporovali.
A také nezapomínat na „nasvícení“ finančních toků pro politickou kampaň u politických stran, které restituci prohlasovaly, a to od církevních subjektů které těmi restitucemi byly „obdarovány“.
Tento nyní zdánlivě téměř prohraný boj poměrně rychle získá na síle a pravděpodobnosti úspěchu při nějakém průlomovém rozhodnutí i v dílčí věci, jistě lze takové slabé články identifikovat.
Pokud se tento boj nyní vzdá, pak to jen povede ke zhoršení postavení občanů práce i v necírkevních záležitostech. Strany, které církevní restituce protlačovaly se již dnes těší na to, jak občany ještě více „stisknou“ nějakými (d/r)erformami, některým totiž hrozí, že již do sněmovny neprojdou, tak to ještě chtějí lidu (s)prostému nějak „osladit“.

Malé P.S:
V nekompetentním rozhodnutí ÚS pokračuje Pirátka Kozlová (ZDE). Snad z mé statě aspoň trošku pozná v čem.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele