Těžko se mohlo stát ministru financí Andreji Babišovi něco horšího než to, že plánovaný schodek státního rozpočtu nakonec překlopil do téměř stejného přebytku. Okamžitě pobouřil širokou politickou konkurenci, která to vnímá jako další pokus shrábnout všechny dobré zprávy pro sebe. Vlna kritiky, která má tento stav napravit, obsahuje výtky, že se vlastně sekl, měl to vědět předem. A že neinvestuje, jakápak úspora. A hlavně, že za to nemůže, ekonomika roste sama, s tím vláda nic nenadělá.

Většinu té kritiky však můžeme zahrnout s legendárním řeckým bajkařem Ezopem do kategorie „hrozny jsou kyselé“, jak mlsek označila zklamaná liška, když na něj přes veškeré úsilí nedosáhla. I u nás byli jiní, snažili se, ale na sladké plody nedoskočili ani na pokraji vlastního přetržení. Je co závidět. Výběr daní i pojištění se zlepšil oproti plánu, provozní výdaje byly mírně menší, než se čekalo. Investice byly nižší než loni, ale to jsme zachraňovali mizející evropské peníze z ukončené finanční perspektivy, a tak se lil beton, kam oko padlo, ať už to k něčemu bylo, nebo ne. To není třeba opakovat.

Samozřejmě, že to všechno není jenom Babiš. Letošní přebytek 61,8 miliardy korun mohl být nižší, a loňský schodek 62,8 miliardy korun nemusel být tak velký, kdyby peníze za dokončené evropské projekty přistály na českých účtech už loni, v řádné splatnosti. Evropské úřady je však převedly do našich státních příjmů až letos, takže loni chyběly a letos přebývají. Nejde o málo, jedná se o polovinu letošního přebytku. Či o polovinu loňského schodku.

Letos se přitom může situace obrátit. Na tiskovce k loňskému výsledku Andrej Babiš varoval, že ministerstva znovu rozjíždějí evropské projekty opožděně. Na konci roku se můžeme ocitnout ve fázi, kdy už dojde na zálohy z českého státního rozpočtu, ale ještě ne na jejich úhradu ze strany Evropské komise. To by v rozpočtu zívla díra. Ve výsledku sice má jít o kofinancování, kdy my hradíme 15 procent  projektu a zbytek Brusel, ale napřed musíme profinancovat všechno sami. Ani evropská sleva není zadarmo.

S něčím takovým už se trochu počítá, proto je na letošní rok plánován schodek státního rozpočtu ve výši 60 miliard korun. Avšak nemuselo by to stačit. Proto Babiš mluvil o budoucnosti opatrně, když naznačil, že za úspěch celého funkčního období koaliční vlády by považoval pouhé nezvýšení státního dluhu. Krátce předtím se přitom pochlubil, že státní zadluženost ČR už byla touto vládou snížena o 7 procentních bodů na 34 procent HDP. Z jeho slov lze tedy vycítit, že před námi jsou obrovská rizika.

Neschopnost ministerstev využít to, co si v rozpočtové bitvě o zrno nasyslovaly, je jen jedním z nich. To největší je mimo nás, zásadně se mění celý základní rámec světové ekonomiky. Máme za sebou osm let extrémně nízkých úrokových sazeb a k tomu ještě pár let extrémně hlubokého poklesu cen energií a řady surovin. Mělo už to vlastně dávno končit, a na této představě byl stavěn i státní rozpočet na rok 2016. Teď sklízíme bonus, že se tak nestalo. Hlásí to i úspora 11 miliard korun za obsluhu státního dluhu. Kdyby naopak úrokové sazby USA rostly už v létě a poslaly vlnu do Evropy, mohlo to navýšit náklady splátek a zároveň přiškrtit zdroje, jak by to rozkývalo ekonomiku. Rozpočtovat se schodkem tedy bylo loni namístě.

Z těch rajských časů, které mizí v nenávratnu, nám zbývá ještě finanční rezerva nějakých 80 miliard korun vypůjčených s negativním úrokem. Máme tak teoreticky splácet méně, než jsme si půjčili. Je to dluh v korunách, čili do hry vstupuje i kurz naší měny. Divil bych se, kdyby někdo kupoval český dluh se záporným úrokem a nepočítal přitom s takovým posílením české měny, která ten úrok nahradí. Teď je koruna držena uměle ČNB na úrovni, která je asi deset procent pod trajektorií, po které by se pohybovala, kdyby jí centrální bankéři dali pokoj. Až tedy ČR své dluhopisy splatí, bude to v silnějších korunách, a to by mohlo vydat slušný výnos při převodu na eura. Pokud toho však bude moc najednou, pocítíme efekt sešlápnuté pružiny, která nekontrolovaně vyletí a rozkmitá všechno kolem.

Když to sečteme, nějakých 30 miliard korun činilo opožděné inkaso z Bruselu, o 11 miliard korun byly nižší náklady na obsluhu státního dluhu, to je první část přebytku, která přišla zvenčí víceméně sama, a k tomu 31 miliard korun vyššího výběru daní a pojistného, jejichž zdroj bych hledal doma.

A teď, co s tím.

Je hodně těch, kdo jsou ochotni prorokovat letošní vývoj na desetinu procenta přesně, ale leptá to mozek i játra, já bych něco takového nepil. Řekněme, že přebytek naznačuje s podstatně větší mírou neurčitosti – zdroje jsou. Na co? Na investice? Ale na jaké? Na beton, kam oko dohlédne?

Příliš často jsme v zajetí představy, že investice jsou jen z hmotného světa. Do čeho se nedá kopnout, je projedeno. Jenže svět v našem okolí dostává stále častěji podobu elektronické mlhy, onoho cloudu, galaxie obrovských spolupracujících výpočetních kapacit, jejichž služby jsou zdrojem stále většího podílu na HDP. Tato nová globální infrastruktura vznikla teprve před deseti lety, jak připomíná Thomas L. Friedman ve své nejnovější knize Thank You for Beeing Late, a tak si na ni teprve zvykáme. Teď jde o to, jak získat schopnost využívat jejích služeb. Největší investice musí mířit do dostupnosti co nejrychlejšího internetového signálu, do podpůrného systému pro inovativní podnikání a zejména do vzdělání.

Z minulého vzdělání těží dobrá pověst naši země v akademické informatice, robotice a umělé inteligenci. Příležitostí pro jejich využití je už méně. Ale bude to pokračovat? Česká republika je zároveň vlastí nejmizerněji placených učitelů. Jejich žáci chodí do školy nejméně rádi ze všech zemí OECD. Státnímu rozpočtu se daří, ale není to na úkor budoucnosti? Z přebytku by se tedy snadno dalo cucnout do školství a výzkumu. Ještě víc by se dalo čerpat ze spravedlivějšího rozdělení daňové zátěže, která je zatím extrémně příznivá pro velké zahraniční firmy, takže nenesou spravedlivý podíl na nákladech infrastruktury a chodu státu.

Přebytek státního rozpočtu je jen jedno číslo, budoucnost státu je složitější. Ještě víc to zamotáme, když nemyslíme jen na stát, ale taky na lidi. Ale na druhou stranu, dá se to i zjednodušit, když do toho praštíme mocným politickým klackem, aby si někdo moc nevyskakoval. Tento nástroj se užívá s brýlemi na krátko, co bude potom, už není tak důležité. Jenže budoucnost přichází i nezvaná.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.