Zrušení tendru na Temelín je rozumný krok polostátní společnosti ČEZ a důvodů je spousta. Ten nejslabší spočívá v tom, že tu elektřinu nikdo nepotřebuje, protože celá současná temelínská produkce se vyváží.

Když jsem se o tom bavil s lidmi od fochu, neviděli na masivním exportu elektřiny nic divného. Je to přece obchod s vysokou přidanou hodnotou, výroba elektřiny je technologicky náročná disciplína. Jenže ve stejné době, kdy se poukazovalo na absolutní nezbytnosti dostavby dalších dvou velkých jaderných bloků, byla na stole stejně naléhavá nezbytnost prolomení uhelných limitů. Původně se přitom Temelín zdůvodňoval jako nejčistší způsob, jak se zbavit závislosti na nekvalitním uhlí.

Potvrzuje to cynické pokrytectví české energetické debaty, která je ochotna střídat argumenty jak ponožky. Hlavně aby se někde zkoncentrovala velká částka peněz, o kterou se stačí otřít, a člověk je nadosmrti vysmátý.

O něco silnější je argument neschůdné ekonomiky nového jaderného provozu. Ve skutečnosti je naprosto nevyčíslitelná, protože jedinou spolehlivou zákonitostí výstavby jaderných elektráren je neustálé oddalování okamžiku, kdy to bude hotovo, zatímco se průběžné zvyšuje cena stavby. Nemusí to vždycky dopadnout jako se stavbou americké elektrárny Shoreham na Long Islandu u New Yorku, která se stavěla 12 let, a rozpočet mezitím vzrostl 18 krát.

V době největšího rozkvětu amerických jaderných elektráren v 60. a 70. letech minulého století činil průměrný růst nákladů během výstavby trojnásobek původně uvažované částky. Tím se podle všeho nastavil celosvětový standard. Na trojnásobek vzrostly náklady i často protřepávané finské jaderné elektrárny Olkiluoto 3, kterou staví francouzská Areva. Jistě to bude špička, ale až bude hotová. Na začátku byla jistota, že spustí roku 2010, ale to se nepovedlo. Teď není jasné, zda se to zvládne aspoň do roku 2016.

Vedle pořizovacích nákladů během let rostly také provozní náklady jaderných elektráren, zatížené neustálou potřebou zpřísňovat bezpečností opatření. Úplně astronomické mohou být náklady na likvidaci vyhořelého paliva a hlavně celé elektrárny, až nadejde okamžik, kdy nebude možné uvažovat o dalším prodloužení životnosti.

Dokud byla větší havárie známá jen z Ukrajiny, mělo se za to, že vyspělý svět není ohrožen. Po výbuchu japonské Fukušimy však leckde změnili názor. Nejstatečněji to přijali Češi, protože u nás tsunami skutečně nehrozí. Jenže havárie japonských jaderných reaktorů byla způsobena výpadkem chlazení a není těžké si představit, že při prudce narůstajícím globálním oteplování začne Vltava vysychat a reaktory v Temelíně dostanou žízeň.

Japonsko mělo ještě jednu zvláštnost, která u nás nehrozí, a sice bezohlednou hltavost investorů, kteří jsou ochotni obětovat cokoliv, jen aby si uchránili růst zisku v příštím čtvrtletí. U nás je koruna až v první řadě.

Ve prospěch stopnutí tendru na dostavbu Temelína možná zabodoval i fakt, že ty krásné lesklé trubky a hrnce na papíře se v reálu sesazují mnohem obtížněji. Účastníci tendru oslňovali nevyzkoušenými projekty, které by se dolaďovaly při dostavbě. Možná to ani jinak dělat nejde. Jen nejde do hlavy, proč by to mělo jít zrovna u nás.

Čas od času se přitom vynoří fascinující zprávy o nových technologiích s neuvěřitelnou účinností. O přenos energie se v nich starají exotické tekuté soli za teplot a tlaků, jaké bychom čekali při malém jadrném výbuchu. Chybí jen materiály, které by to vydržely a byly levnější než kosmická loď na cestu k Marsu. Jsou to tipy pro stále odsouvanou budoucnost, které se doufám nedožiju.

Dost důležitým argumentem pro zastavení tendru byly klesající ceny elektřiny. Index PXE General CZ, který zachycuje vývoj obchodů na pražské energetické burze Power Exchande Central Europe, klesl za poslední rok z 500 na 440 bodů, tedy více než o deset procent a je na čtvrtině svého maxima v létě 2008. S kurzem akcií ČEZ je to trochu lepší, ten spadl jen na třetinu. Teď mu trochu mu pomohla zpráva, že ministr financí Ondrej Babiš chce vyvést veškerý zisk ČEZ formou dividendy a vylepšit tak hospodaření státního rozpočtu. To ovšem na druhou stranu dále snížilo šanci na atomovou investici.

Trápení ČEZ nakonec rozhodla vláda, která odmítla přistoupit na nějaké garantování ceny elektřiny na úrovni, která by aspoň zpočátku jadernou dostavbu umožnila. Bylo jasné, že by to byla past. Jakmile se bloky rozestaví, vždycky je po ruce argument, že už to stálo příliš moc, než abychom mohli přestat. Se stejným argumentem se přisýpaly další a další desítky miliard korun ze státního rozpočtu na dostavbu prvních temelínských bloků. Navíc se musel projekt v průběhu výstavby změnit, aby zahrnul i kontejnment reaktoru, což byl prvek, který se stal po Černobylu nevyhnutelným doplňkem. Jistě, nám to nebouchne. Ale kdyby…

Zároveň se ze stavby vytrhaly všechny původní dráty a na hnůj se hodil i řídící systém, protože zvítězily podstatně náročnější požadavky a lepší technologie. Ale to bylo, jistě by se něco podobného už nemohlo opakovat.

V každém případě, garantovaná cena elektřiny by byla garantovaná jen pro ČEZ, nikoliv pro vládu, ta by nikdy neměla jistotu, že sáhne ještě hlouběji do kapsy. Jenže i ČEZ si možná uvědomil, jak je to ošidné. Připomínalo by to dávnou metodu léčby příjice rtuťovou mastí. Člověk nemoci uteče, ale jen díky rychlejšímu skoku do hrobu. Vyšší cena elektřiny je pro průmysl jakousi dodatečnou daní. A když začnu průmysl dusit, klesne i jeho energetická poptávka. Což mimochodem sníží i daňový výnos, takže vláda by mohla mít cukání přestat platit (nebo tuto povinnost přehodit na církve, které mají peněz dost).

Teď prožíváme naopak chvíle úlevy. Současné oživení české ekonomiky lze do značné míry připsat tomu, že cena elektřiny za rok klesla o desetinu. Toto zlevnění centrálních dodávek zároveň relativně zdražilo alternativy – prostě se vyplatí méně, než kdyby byla elektřina dražší. Vládní garance cen z jadrného zdroje by tak paradoxně urychlila obkládání budov lisovanou slámou a další technologicky o něco méně náročné kroky, kterými můžeme snižovat závislost na centrálních energetických zdrojích.

Pokrok je mrcha, vždycky si najde cestu, na které zůstávají trosky mrtvé minulosti. Pokud všechno mluví proti dostavbě jaderné elektrárny, je to neomylný doklad, že se jedná o prošlou energetickou disciplínu, jejíž rozklad nelze zamaskovat žádnými výhledy a hesly.

Blíží se doba, kdy energetická bezpečnost bude především decentralizovaná. Stále četnější technologie umožňují nasáčkovat elektřinu z kolísavých slunečníků a větrníků do zásoby, například vodíku pro palivové články. Surovinou může být zemní plyn. Nebo třeba bioplyn Chtěli jste jádro, máte trus - zní to nevábně, ale věcně je to správně. Tak už to bývá s ústupy ze slávy.

Publikováno se souhlasem vydavatele.