Redakce Práva projevila čuch na aktualitu, když se pozeptala krajských šéfů ČSSD, co říkají povinnému podílu 40 procent žen na kandidátkách, ke kterým je zavázalo vnitrostranické referendum. A ze své ankety vytěžily titulek na první stranu: Krajští šéfové ČSSD se vzbouřili proti ženským kvótám!

„Kde ženy vzít, když nejsou,“ popsal situaci v jihočeském kraji hejtman Jiří Zimola. Běduje, že ženy nechtějí do politiky vstupovat. V Olomouci chce krajský předseda ČSSD Jiří Zemánek přemlouvat k aktivnější politické práci aspoň těch pár žen, co tam má. Karlovarský předseda ČSSD Miloslav Čermák reagoval odevzdaně. Když návrh na kvóty projde i sjezdem, tak ty ženy nakonec najdeme…

Ale nikomu z nich není divné, že politika ČSSD na krajské úrovni polovinu obyvatelstva nikterak neláká. Nesnižuje to o polovinu i potenciální volební výsledek?

Tvrzení, že ženy nechtějí do politiky vstupovat, není pravdivé. Často jsou až extrémně agilní, jak třeba ukazovaly záběry z šumavské blokády kácení v národním parku, kde se ženy nechaly s bolestnou grimasou odvlékat s téměř vykloubenýma rukama z místa konfliktu, aby se tam za chvíli znovu vrátily. Byly v právu tyto hrdinky, jak později potvrdil Krajský soud v Plzni, zatímco v neprávu byl národní park, jihočeský kraj, vedený ČSSD, a policie. Stejní lidé protestují proti Zimolovu návrhu (s tehdejším západočeským hejtmanem Chovancem), aby z Národního parku Šumava zůstalo jen jméno a pozemky dostali developeři.

Další společensky velice odhodlané ženy jsou organizovány jako Jihočeské matky, znovu trn v patě jihočeského hejtmana. Tvrzení Zimoly, že ženy nejsou, tedy lze číst spíše tak, že není dost takových, které by mu ochotně dělaly křoví.

Zjištění, že krajští šéfové se vzbouřili proti ženským kvótám, má tedy několik složek. První je fakt, že republika je rozdělena na krajská hrabství, která mají totální kontrolu na svém území a vyhýbají se jen konfliktům s intenzitou války. Menší spory klidně spolknou, nikdo na ně nemůže.

Vznik krajského řízení – spolu s rozpadem Československa - byl asi tou největší kontrarevolucí proti výsledkům roku 1989. Vzniklo množství vnitřních pohraničí, nikým neobsluhovaných vnitřních periferií, zatímco krajská města ovládly skupiny zájmově semknutých osob, které mezi sebe nikoho nepustí. Vnitrostranické referendum mířilo pochopitelně na tento jev – pokusy zmanipulovat primárky mnohé kmotry odkope k nepoužitelnosti. Ženská kvóta naleptá jednotu nejistým prvkem. Zákaz kumulace funkcí vnese sváry do klíčových rozhodnutí. To všechno by mohlo být důležité, pokud bude ČSSD někdo volit.

Členská základna strany je uzavřená a zmenšuje se. Před dvěma lety měla ČSSD asi 24 tisíc členů v zemi 10,5 milióny obyvatel. Podle ústavy sice všechna moc pochází z lidu, ale stejná ústava zaručuje, že moc se bude vykonávat zprostředkovaně, prostřednictvím politických stran, které na to mají monopol. V ústavě je definován jako zřízení postavené na volné hře politických stran. Nikoho jiného.

Z této výlučné pravomoci by však měly plynout i závazky. Pokud některá ze stran nedokáže přitáhnout pozornost poloviny obyvatelstva, vykonává svůj mocenský monopol neprávem. Neříkám, že ČSSD je v tomto ohledu nejhorší, jen umožnila, aby vnitřní spory vypluly na povrch. To jí teď nezdobí, ale doufejme, že dává nějakou šanci do budoucna. Stejný problém budou muset nějak oslovit všichni. Nutně se musí prosadit názor, že kdo stojí v cestě zapojení žen do politiky, ten by měl sám z politiky odejít. I kdyby se ústavní argumentace nepoužila, snižuje potenciální volební výsledek o větší účast stále aktivnějších žen.

Co by ženy přitáhlo? Jistěže to nejsou jen ryze ženská témata. Národní park Šumava není ryze ženské téma, ale ženy bývají obecně citlivější k přírodě a životnímu prostředí. Jsou taky méně často ochotny hazardovat s budoucností, například formou okamžitého využití jaderné energie, po které zbydou odpady, o které je třeba aktivně pečovat deset tisíc let. My se ohřejeme, ale jaderný odpad po nás zbyde jako nákladná zátěž a životní riziko po zbytek lidských dějin.

Ryze ženská témata tu jsou samozřejmě také. Popsat se je pokusila například česká práce Quo vadis femina?

http://www.quovadisfemina.cz/dl/QVF_na_web1.pdf

Najdeme tam globální údaj (OSN 1985), že ženy tvoří polovinu lidstva, vykonávají dvě třetiny lidské práce (měřeno časem), vydělávají pouze desetinu peněz a vlastní setinu majetku. To jsou samozřejmě globální průměry, včetně Afriky, u nás to bude lepší.

Je to taky starý údaj, mezitím se mohlo leccos změnit. Otázka je, zda k lepšímu. Nedávné statistiky z rozvinutých zemí (z USA nebo Británie) ukazují, že v posledních desetiletích prudce narůstaly společenské nerovnosti, kdy veškerý výnos hospodářského růstu spadl do rukou zlomku horního jednoho procenta. Trend tedy je, že slabší jsou biti. A ženy jsou v postavení slabšího.

Konstatování jedné z autorit ženského hnutí: Jako matky, dcery, ženy, přítelkyně, sousedky a dobrovolnice držíme společnost. Děláme práci, která musí být udělána bez ohledu na to, zda za ni něco je, nebo ne. Je třeba ji udělat, pokud má lidský život ještě nějaký smysl. V tomto významu je altruismus, který není měřen osobní odměnou, potěšením. Často je však přehlížen při vykořisťování žen, ať už v roli zemědělských pracovnic, v průmyslu nebo ve službách, kde se s nimi zachází jako s otrokyněmi. Ženy v lepším postavení se mohou vyhnout určité práci, ale stále jsou za ni odpovědné. Řeší to tak, že musejí najít někoho, kdo to za ně udělá – zpravidla jinou ženu.

Jak to vypadá v Česku? Zkusme hledat odpověď ve statistice a soustřeďme se na mladší generaci, která není zatížena nerovnostmi z minula. Podle statistik OECD mladé české ženy už mají v průměru stejné vzdělání jako muži, protože to dokázaly v posledním desetiletí dohonit. Na univerzity se jich hlásí o polovinu víc než mužů (hlásí se 52 procent daného ročníku u mužů a 70 procent žen). Studium přitom dokončí o třetinu častěji než muži (zvládne to 67 procent mužů a 83 procent žen).

Podíl vysokoškolsky vzdělaných žen tak vzrostl od roku 2000 z 9 procent na 18 procent a dosáhl už stejné úrovně jako u mužů, kde však rostl pomaleji, z vyšší úrovně (ze 13 procent). Ženy tedy mají vyšší dynamiku. Karta se začíná obracet. Otázku kvality vzdělání přitom ponechme stranou, ta se týká obojího pohlaví.

Jenže nad diplomem je ještě skleněný strop, který už ženy v drtivé většině nepřekonají. Detailní údaje najdeme v ČSÚ, v publikaci Zaostřeno na ženy a muže 2013.

http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/publ/1413-13-r_2013

Tam snadno zjistíme, že vysokoškolsky vzdělané ženy braly v průměru jen 70 procent toho, co jejich mužští kolegové. Lepší to bylo s mediánovou mzdou, která více zohledňuje platy na nižších pozicích. Medián ženské mzdy vysokoškolaček přesto činí jen 76 procent mzdy mužské na stejné kvalifikaci. Zkrátka, ženy jsou na tom platově o třetinu či čtvrtinu hůř než muži, a to jen proto, že to jsou ženy.

Není však pravda, že ženských kandidátů na veřejné funkce v krajích je málo. Ve volbách do zastupitelstev krajů v roce 2008 kandidovalo 2,4 tisíce žen, tedy 41,2 procenta počtu mužů. Zvoleno bylo jen 5 procent z nich, a dopadly tak hůře než muži, kteří měli 9,6 procenta úspěšných.

Roku 2012 už kandidovalo 3,1 tisíce žen, ale chlapů přibylo ještě víc, takže podíl žen klesl na 38,2 procenta počtu mužů. Úspěšnost klesla u obou skupin, avšak nerovnoměrně. Zatímco u žen se jen lehce snížila na 4,3 procenta, úspěšnost mužů propadla výrazně na 6,6 procenta.

Volební úspěšnost žen v krajích tedy v posledních letech relativně vzrostla, a to jsme se nepodívali na to, jak daleko byly od horních míst kandidátky. Zjišťujeme to, co krajští bossové ne - ženy mají perspektivní volební potenciál.

Kdo to nevidí, nemá v politice co dělat. Nebo tam má co dělat, ale co konkrétně, to by asi mělo zůstat ve skrytu. Možná nejde ani tak o úspěch strany, jako o úspěch velkých kluků, co spolu mluvíme. A do toho si nikdo nechce nechat kecat od kdejaký báby.