Občané jsou odborníky na to, jak chtějí žít, a architekti pak odborníky na to, co, kde a jak k tomu mít, vysvětluje architekt Petr Klápště z Pražského urbanistického kroužku, který je společnou platformou z občanského i akademického sektoru. Zajišťuje odborné zázemí občanským iniciativám. Klápště zároveň pracuje v Ústavu prostorového plánování ČVUT a v ateliéru Nature Systems, zaměřeném na udržitelné projekty.

Napřed tedy trochu teorie.

Klíčové je nastavení rozumného vztahu mezi třemi důležitými hráči. Prvním jsou laici, občané, druhým odborníci a architekti, a třetím úředníci, veřejná správa. Setkávají se tak tři hlavní role nad veřejným projektem:

1) Nositelé detailní znalosti, „zájemníci“ (stakeholders), současní nebo budoucí uživatelé mají informace o současných potřebách, o vhodnosti navrhovaných řešení. Projekt je připravován pro ně. Jde o jednotlivce (pravidelné nebo občasné uživatele) i organizace (neziskové organizace). Uvedou, co je pozitivního a negativního na současném řešení.

2)Nositelé odborné znalosti, profesionálové mají praktické znalosti metodické, technické, legislativní. Orientují se ve zdrojích informací. Mohou využít zkušenosti s jinými projekty. Za objekty vidí aktivity, a taky, jak to má působit.

3) Nositelé delegované pravomoci mají odpovědnost ve standardních procedurách zastupitelské demokracie. Participace není anarchie. Samospráva má svá práva a dotčené orgány státní správy jsou strážci pořádku.

Na začátku se musí nastavit komunikace, aby se mohly zjišťovat věci, které k projektu náleží. To je klíčové. Pak už to nemusí být tak náročné, zdůrazňuje Klápště.

Zkušenost z Prahy

Aby však lidé vůbec mohli začít přemýšlet, co s tím, musí vědět, co je k dispozici. Proto je třeba, aby samosprávy a úřady zveřejnily, které pozemky jsou ve veřejném vlastnictví. To se jinak obtížně zjišťuje. Praze však chybí regulační plán. Pozemky pak vypadají jako bezcenné a snadno se s nimi korupčně zachází, vysvětluje další pražský architekt Farin Rashidi.

Navrhuje zdanit zhodnocení prodaného veřejného pozemku, aby z toho občané také něco měli. Za rozhodující však považuje veřejné projednávání projektů. Dnes o tom rozhoduje pár radních, kteří tak mají obrovskou moc.

Vedle občanské angažovanosti však potřebujeme také vizionáře a jejich odbornost. Rashidi mluví o vytváření kultury nápadů, aby byli politici nápady zahlceni. Vyžaduje to aktivní podporu, soutěže, fondy, kvalifikovaný výběr z idejí. Samozřejmě, nejde to zadarmo, občan to musí platit.

„Potřebujeme vytvořit novou kulturu angažovanosti. Demokracií budoucnosti je vyšší angažovanost, nestačí jednou za čas volit, a město je nositelem této nové angažovanosti. Předpokládá to najít peníze, aby všichni mladí lidé, kteří mají nápady, mohli je předkládat,“ vysvětluje Rashidi.

Příklad z Varšavy

Polský aktivista Jan Mencwel ukázal příklad toho, jak se participace prakticky provozuje, na strhujícím příběhu finských domků ve Varšavě. Bylo to něco „mezi protestem a participací“. Pro čtenáře mocné polštiny nabízím i jeho originální text http://magazynkontakt.pl/w-obronie-domkow-naprzeciw-wiatrakom.html .

Jan Mencwel je členem občanské Laboratoře sociálních výzkumů a inovací Stocznia, která se zaměřuje – podobně jako česká Alternativa Zdola s Ilonou Švihlíkovou - na rozvoj místních komunit, sociální inovace a občanskou participaci.

Malé finské chaloupky ve čtvrti Jazdově, o které tu jde, byly před dávnými časy přivezeny jako sovětský dar pro válkou zničenou Varšavu. Dnes už je polské hlavní město úplně jiné, a tak se vyjímá toto skromné bydlení v sousedství ambasád, v lokalitě s nejdražšími pozemky. Na druhou stranu, je to příjemné místo uprostřed zeleně, která by musela ustupovat betonovým krabicím.

Některé domky jsou komunální, a tak město začalo před časem své domky bourat, aby vytvořilo prostor pro developery. Vyvolalo to protest občanů. Přerostl v požadavky na lepší využití této části města, která se utápí v urbanistickém chaosu.

Různé organizace a nadace žádaly město o letní využití prázdných domků, určených ke zbourání, a začaly tam pořádat veřejné debaty o zdravém bydlení, ekologii. Prostor ožil a dostal nový charakter.

Studenti architektury přišli s nápadem, že budou připravovat návrhy, jak tyto dřevěné domky využít k různým službám, jako je knihovna. O návrzích se debatuje na facebooku (facebook.com/jazdow).

Úřady nakonec přistoupily na veřejné jednání o problému, „občanskou konzultaci“. Lze toho dosáhnout žádostí, která se opírá alespoň o 1500 podpisů. Bylo vyhověno i žádosti o finanční podporu na vylepšení tohoto veřejného prostoru.

Stále tak existuje stav protestu, ale už to přechází v participaci. Občanské konzultace o budoucnosti území budou probíhat po několik měsíců – podaří se změna územního plánu? Ve Varšavě o územním plánu rozhodují pouze urbanisté a úředníci, občané mohou pouze dávat písemné návrhy. Možná to tedy povede i ke změně samotné tvorby územního plánu.

Závěr: Občanská participace je velice užitečná v situaci konfliktu – ale to už může být pozdě. Efektivnější je větší účast občanů v úvodních fázích územního plánování.

Příklad z Budapešti

Opačný příklad nabízí komunitní projekt na Telekiho náměstí v Budapešti. Tam vznikl podnět nahoře, jako zadání městské správy architektonickému ateliéru. Ujali se toho architekti Árpád Kovács a Gábor Szor, kteří pak o tom referovali na naší olomoucké konferenci.

Někdejší krásné náměstí bylo zpustlé, stalo se problémovou oblastí v centru a vysokou kriminalitou. Bývalo tam hřiště a jezírko, ale zbyl po nich jen zanedbaný prázdný prostor, feťácké útočiště.

Architekti oslovili místní obyvatele letáky s výzvou, aby předkládali návrhy, co by se tam mělo vytvořit. Další zamířily do škol, k neziskovým organizacím, k širší veřejnosti.

Po této úvodní fázi začaly být organizovány schůzky, jejichž obsahem byl brainstorming, a pak znovu nad přípravou konceptu, nad detaily náčrtu, s hotovou prezentací, a vždycky se spoustou diskuse.

Prvním úkolem tedy bylo vytvořit skupiny, ze kterých by vzešly nápady. Diskuse se odehrávaly u starého cementového pingpongového stolu, který tam zbyl. Lidé psali svá přání na tabulky a ty se připevnily na stromy, jako doklad toho, že se něco děje. Co všechno lidé chtěli? Lavičky, hřiště, kašnu. Ale zaznívaly i obavy o bezpečnost, které měl zmírnit kamerový systém a plot.

Brainstorming probíhal nad plánkem náměstí, aby se dalo píchnout prstem, kde by co mělo být. Měl charakter sběru přání občanů – některá byla realistická, jiná ne. Pak probíhaly diskuse o historii tohoto místa. Bývalo to rušné centrum. Nejprve tržiště, podle původního názvu dokonce Dobytčí trh. Pak se posunulo společensky výše jako místo s prodejem nábytku. Ale to už se stalo náměstím, jehož část zaplnil park. Teleki, který mu dal jméno, byl politik 19. století, výjimečný, multikulturní, ctil práva menšin.

„Lidé byli plány na rekonstrukci náměstí nadšení, ale protože nejsou experti, museli jsme expertní znalost dodat my,“ vysvětlují budapešťští architekti. Proběhlo tedy plánování s účastí komunity (community based planing).

Zpočátku tam chodilo asi 20 lidí. Architekti podnikli pokus udělat z účastníků tým. Postupně, podle harmonogramu, se propracovávali k detailům (jaký typ lavičky?). Lidé byli překvapivě trpěliví, ochotní ke spolupráci. Někdy se hlasovalo, když nebylo snadné se rozhodnout. Na konci tým opravdu vznikl. „Stále se potkáváme.“

Proces plánování: Muselo se začít od pojmů ke konkrétním plánům – kudy se bude chodit, jaké další funkce tam patří. Potom se plánování přesunulo do prostoru, konkrétně se ukazovalo, kde bude jaká funkce. Z toho vznikl vlastní architektonický plán, ve kterém najdeme komunitní část pro setkávání, dále jeviště, auditorium s lavicemi, ornamentální zahradu, hřiště a zařízení pro teenagery. Podrobně se řeší pohyb psů po parku. V budoucnu by se měl dětem postavit ještě hrad, na který zatím nejsou peníze.

Průběžně byl projekt zviditelňován i pro lidi, kteří se neúčastnili. Plány byly vyvěšeny na plotě. Setkání probíhala jednou týdně. Zachycoval je facebook s video kronikou.

Hotový projekt se představil na slavnosti se samozásobením. Byla to další příležitost k debatám. Pak se podařilo uspořádat podzimní výstavu umělců ve veřejném prostoru, vánoční večírek.

Městská správa zpočátku občanské účasti moc nedůvěřovala, ale místostarosta po čase pochopil, jak je to důležité. Následně vznikla asociace obyvatel, protože park je jen struktura, ale ta potřebuje naplnit programem, projekty. Asociace se setkává s místní správou. Na začátku to bylo hodně formální, ale pak roztáhly ledy. Potom proběhl workshop se studenty, kteří promýšleli další prvky jako nábytek, ohniště. A nyní se začalo stavět. Připravují se programy pro obyvatele i minority, které žijí v této oblasti.

Proč tohle všechno zrovna v Budapešti? Souhra příznivých okolností. Architekti Árpád Kovács a Gábor Szor s městem spolupracovali už předtím, při renovací různých nádvoří a dvorků, byli zvyklí vyjednávat s lidmi. A v místní správě působí architekt, který zná vývoj ve světě, a právě ten přišel s návrhem, aby byli přizváni místní lidé. Samotná místní správa o to moc nestála, nečekala, že lidé budou tak aktivní. Účastnili se toho hlavně lidé, kteří žijí kolem toho náměstí. Nebylo to příliš reprezentativní, ale měli zájem, těšili se na změny a byli velice výkonní. Jádro nakonec tvořilo 12 lidí.