V souladu s příslovím o kovářově kobyle, která chodívá bosa, poměry v resortu spravedlnosti tomuto požadavku nevyhovují. Například Karolína Peake vykřikla, že „král je nahý", tím, že upozornila na porušení zákona o státním zastupitelství dočasným pověřením náměstka nejvyššího státního zástupce Stanislava Mečla vedením Vrchního státního zastupitelství v Praze. Právník Jiří Pospíšil jí - z jeho pohledu pouhé političce - neuměl odporovat ničím jiným než odkazem na zavedenou zvyklost. Zvykové právo u nás ovšem oficiálně neplatí.

Důvod, pro který se ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce vydal touto cestou, je srozumitelný: při nevypočitatelnosti soudů nelze předem vyloučit, že Vlastimil Rampula by mohl uspět s žalobou proti svému odvolání. Vzniklo by pak dvojvládí, které je v zásadním rozporu se zákonem. Dá se říci, že menším odchýlením od přísného dodržení zákona se předchází případným větším potížím.

Kritici vystoupení Karolíny Peake vyslovili podezření, že měla zájem dosáhnout toho, aby po přechodné období řídil Vrchní státní zastupitelství v Praze jeho 1. náměstek Libor Grygárek. I kdyby tomu tak bylo, bylo by třeba uznat, že by se jednalo o standardní řešení, které je plně v souladu se zákonem o státním zastupitelství. Proti Liboru Grygárkovi se občas uplatňují výhrady kvůli jeho předlistopadové minulosti. Ovšem v tomto ohledu není podstatný rozdíl mezi ním a řadou dalších vedoucích státních zástupců, jako například prvním náměstkem NSZ Igorem Střížem nebo krajskými státními zástupci Petrem Coufalem či Marií Polákovou.

Místopředsedkyně vlády se ovšem hájila, že jí nejde o zvýhodnění Libora Grygárka, a pokud by byly k němu zásadní námitky, je zde ještě další náměstek Jan Karabec.

Jako soukromá osoba a laik si myslím, že zanedbání zákona, k němuž došlo vysláním náměstka nejvyššího státního zástupce na pražské vrchní zastupitelství, je vyváženo praktickou výhodou: přišel sem člověk, blízký nejvyššímu státnímu zástupci a nezatížený vazbami na pražské prostředí, od něhož lze očekávat, že při nápravě poměrů v úřadě bude podstatně důraznější než by byli místní statutární zástupci. Nemění to nic na skutečnosti, že veřejnost měla nárok na řádné objasnění důvodů použití nestandardního řešení, ke kterému mělo dojít dříve, než se ozvala Karolína Peake.

V souvislosti s výše uvedenými záležitostmi mě ale napadá pochybnost, zda je správně nastaven vztah mezi mocí soudní a výkonnou ve věci odvolávání vedoucích státních zástupců. Podle stále platné právní úpravy je odvolává ministr spravedlnosti. V případě, že je důvodem odvolání porušení povinnosti při výkonu státní správy, ministr spravedlnosti smí odvolat na základě vlastní úvahy. V ostatních případech k tomu potřebuje návrh nadřízeného odvolávaného funkcionáře.

Za působení této úpravy mohlo vyvolat kompetenční spory pouze vymezení jednoznačné hranice mezi čistě správní složkou náplně činnosti vedoucího státního zástupce a jeho ostatním působením: mohlo dojít ke sporu mezi ministrem, který odvolal pro správní delikt vedoucího státního zástupce, a nadřízeným odvolaného, který tvrdil, že skutková podstata provinění přesahuje hranice výkonu státní správy a k odvolání nemělo dojít bez jeho návrhu. K takovému sporu došlo například při odvolání krajského státního zástupce Jiřího Křivance ministrem Pospíšilem, s nímž nesouhlasil jeho přímý nadřízený Vlastimil Rampula.

Do této úpravy se ale vlomily správní soudy s nárokem na podřízení řízení o odvolání vedoucího státního zástupce správnímu právu. Nedávné zkušenosti s dvojvládím na státních zastupitelstvích ukazují, že si tak soudy vydobyly neuvěřitelnou příležitost vyvolávat chaos ve státním zastupitelství, spojený se způsobením finančních škod. Zrušení rozhodnutí ministra po třech letech od jeho vydání a s ním spojený vznik dvojvládí je absurdita, na jejímž vymyšlení si musel někdo dát hodně záležet. Vzhledem ke specifičnosti obsahu a způsobu práce státních zástupců by si měl resort spravedlnosti uhájit potřebu snadné odvolatelnosti vedoucích státních zástupců jako nástroje tlaku na jejich pracovní výkonnost a kázeň. Při poměrně dlouhém navrhovaném funkčním období, s kterým se počítá v neprojednaném návrhu „malé" novely zákona o státním zastupitelství, nepovažuji ani přenesení práva na odvolání v průběhu funkčního období na kárné soudy za úplně šťastné řešení. Kárné řízení je zdlouhavé a mohou nastat situace, v nichž je nutné vyměnit vedoucího státního zástupce z hodiny na hodinu.

Obsazování řídících funkcí ve státní zastupitelství dočasně pověřenými pracovníky není ale zdaleka jediným projevem uvolněného poměru vedení resortu k zákonnosti. Dějištěm daleko závažnějšího nešvaru je přímo ministerstvo spravedlnosti.

Zatímco nedbání zákona při dočasném řešení personálních problémů ve státním zastupitelství je skutečně zvyklost, hluboko v minulosti zakořeněná, pro jejíž používání jsou víceméně rozumné důvody, podobný zlozvyk se za působení Jiřího Pospíšila zahnízdil přímo na ministerstvu. Jeho jediným možným vysvětlením je ale špatné personální řízení ministerstva. Spočívá v obsazování vedoucích funkcí stážisty ze státního zastupitelství. Je na pováženou, že takto se obsazuje přímo funkce ředitele odboru dohledu, který připravuje podklady pro rozhodování ministra o podnětech ke stížnosti pro porušení zákona, čili přímo zasahuje do lidských osudů. Stážisté nejsou nositeli významných odborných zkušeností, naopak přicházejí na ministerstvo, aby si rozšířili obzor a zvýšili si tak kvalifikaci. Přesto se přinejmenším současný stážista Václav Průcha a jeho předchůdce Radim Daňhel honosí plnohodnotným titulem ředitele odboru.

Podle zákona o státním zastupitelství funkce státního zástupce zaniká m.j. dnem, kdy její nositel získal funkci ve veřejné správě. Pokud zmínění pánové byli skutečně jmenování řediteli, měli být vymazáni ze seznamu státních zástupců a měli přijít o plat státního zástupce. Václav Průcha je ale stále veden jako státní zástupce a Radim Daňhel se dokonce na své původní pracoviště již vrátil. Spíše se zdá, že nebyli řádně jmenováni a ředitelský titul užívají neoprávněně.

Je pravda, že speciálně odbor dohledu býval i dříve řízen dočasně pověřenými zástupci. Vždy se ale jednalo o kmenové pracovníky ministerstva s dlouhodobou praxí, kteří se za „plnohodnotné" ředitele nikdy nevydávali. Pověřování stážistů, zaměstnanců cizí organizace, vedením tak významného odboru mi připadá hazardérské.

V činnosti státního zastupitelství a soudů dochází mimo to dosti často k nedbání procesních předpisů s nestejně závažnými následky. Nelze tomu dost dobře čelit, protože odpovědní činitelé se o tom dovídají téměř výlučně jen náhodou, když si někdo stěžuje. Téměř ve všech případech oznámená pochybení přecházejí, často odkazem na iluzorní možnost jejich nápravy cestou opravných prostředků, ač následky nezákonného postupu bývají nenapravitelné. Prostě viníka z důvodu stavovské solidarity tzv. zakryjí. Dokladem pravdivosti mého tvrzení je nápadný nepoměr mezi tisíci stížností, podávaných na státní zástupce a soudce, a mizivým počtem podaných kárných žalob.

Cesta k nápravě vede přes zřízení nezávislého orgánu dozoru nad justicí a státním zastupitelstvím, který by při zachování kárné pravomoci vedoucích státních zástupců, předsedů soudů a dalších zákonem zmocněných činitelů souběžně prováděl vlastní kontrolní činnost, přijímal by a prověřoval stížnosti na porušení procesních předpisů a nevhodné chování státních zástupců a soudců, a působil by jako orgán veřejné žaloby. Jeho zřízení ale zatím není na pořadu dne, protože společnost si dosud dostatečně neuvědomuje, jaké škody působí selhávání státního zastupitelství a soudů.

Vyšlo 14.11.2011 na webu Šalamouna a Politikonu