Než přejdu k přehledu závěrečných řečí obhájců, upozorním ctěné čtenáře na znění právních předpisů, jež by měl žalobce i soud ctít při vyhodnocování skutkových zjištění.

Podle § 129 zák. č. 40/2009 Sb.- trestního zákoníku organizovaná zločinecká skupina je společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.

Podle § 33 odst. 1 zák.č.141/1961 obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky.

Obhájci zřejmě smysl uvedených ustanovení vnímají, a proto se k závěrečné řeči žalobce vyjadřovali velmi kriticky. Kdo může podávat důkazy ke své obhajobě, má právo si je opatřit.

Hana Šupáková, obhájkyně obž. Martina Veselého, namítla, že její klient se vyjádřil k důvodům, proč se na počátku řízení dopustil křivého obvinění: kryl lidi, kteří se kolem něj pohybovali. Později se ale omluvil a podal pravdivou výpověď o společném podnikání se svědky Valentovičem, Doležalem a Pfeiferem. Křivá obvinění podával v době, kdy byl opakovaně stíhán právě z podnětu těchto osob. Neuvědomil si, jaké dopady křivé obvinění mohlo mít. Svého jednání lituje a poškozeným se za ně omluvil. Jeho jednání ale ani časově nezapadalo do činnosti ostatních obžalovaných, takže obhájkyně nesouhlasí s jeho začleněním do organizované skupiny. Totéž se vztahuje k jeho obvinění z nadržování. Ostatně po celou dobu činnosti skupiny byl ve vazbě a na ničem se nepodílel. Notářský zápis, o němž je v tomto řízení řeč, vznikl v době, kdy žádná skupina neexistovala. Pohnutky, jež ho k jeho sepsání vedly, nemají se skutkovou podstatou žalovaných skutků nic společného. V žádném případě neměl v úmyslu vytvořit vzor pro další zápisy. Není pravda, že úkoloval obž. Evu Halamkovou, s kterou měl vztah čistě soukromý. Určitě se nedopustil přečinu nadržování, tak jak je popsán v obžalobě. Vzhledem k tomu, že v jiném řízení byl odsouzen k poměrně vysokému trestu, obhájkyně se domnívá, že souhrnný trest v již uložené výši je dostatečný i jako postih za křivé obvinění.

Jan Červenka, obhájce obž. Jana Šebka, neopomněl zdůraznit, že jeho klient je policista s více než dvacetiletou praxí, hodnocený nadřízenými po celou dobu služebního poměru jednoznačně kladně. Až do 1.12.2016 neměl žádné problémy. Poukázal na to, že přijetí trestního oznámení je zákonnou povinností policisty, jemuž nepřísluší právo zkoumat pravdivost údajů oznamovatele. Nespatřuje nic nemravného v tom, že pan obžalovaný vyhověl kamarádovi, který by jinak musel vážit cestu do vzdálené služebny GIBS. Obhájce si postěžoval na nepřiměřený postup brněnské expozitury NCOZ při jeho zatčení zásahovou jednotkou. Příčinou žalovaného jednání byl přátelský vztah s advokátem obž. Závišem Löffelmannem, kterému se nechtělo obrátit se na vzdálenou služebnu GIBS. Není žádný důkaz o tom, že by klient věděl, že trestní oznámení bylo nepravdivé a ani nebylo jeho povinností to zkoumat. Svědek Doležal na otázku, zda obž. Šebek věděl o nepravdivosti oznámení, odpověděl, že neví, co si pan Šebek myslel: kdyby jej o nepravdivosti informoval, odpověděl by jinak. Rozhodně neměl tušení o tom, že by se trestní oznámení podávalo ve prospěch nějaké organizované zločinecké skupiny. Ostatně skutkový děj neodpovídá definici organizované zločinecké skupiny. V počítači a mobilním telefonu pana obžalovaného se nenašel žádný důkaz o tom, že by věděl, o co se jedná. Jméno Zadeh mu tehdy nic neříkalo a mimo advokáta obž. Záviše Löffelmanna nikoho jiného z obžalovaných neznal. Nabráním trestního oznámení se nemohl dopustit křivého obvinění, pouze splnil služební povinnost. Obhájce mimo to pronesl výhrady k činnosti brněnské expozitury NCOZ, která na něj působí dojmem osobního boje proti osobě obž. SAZ. Upozornil, že svědek Doležal zatajil před obž. Šebkem, že se před podáním trestního oznámení setkal s policistou Kutálkem. Podivuje se i způsobu, jakým byl při pobytu v Praze sledován svědek Doležal, který výslovně tvrdil, že všechny jeho styky s policií byly z jeho iniciativy. Nevěděl, že jej policie v Praze sledovala. Obhájce soudí, že zápisy o sledování jsou fikcí. Poukázal na to, že policisté Kutálek a Dvořáček si byli tak blízcí, že se neměli dostat do postavení poškozeného a vyšetřujícího. Rozhovořil se o odsouzení svého klienta kvůli dvojímu nahlédnutí do spisu ve prospěch jeho informátora, který mu dříve umožnil uskutečnění několika realizací. Ohradil se proti tomu, že kvůli této věci žalobce pohlíží na jeho klienta téměř jako na recidivistu. V této kauze ostatně klient podal dovolání. Poukazuje i na to, že přijetím trestního oznámení účast obž. Jana Šebka na akcích domnělé skupiny skončila. Obhájce neopomněl uvést i sociální a osobnostní dopady trestního stíhání na pana obžalovaného. Na závěr navrhl zproštění v plném rozsahu. Pokud by soud měl jiný názor, nemohl by souhlasit s jeho zařazením do organizované skupiny.

Na vystoupení Jana Červenky navázal Vlastimil Rampula, obhájce obž. Záviše Löffelmanna. Přistoupil k obhajobě vyzbrojen zkušeností bývalého vrchního státního zástupce. Upozornil, že se v obžalobě zmiňují policisté, kteří se podíleli na vyšetřování této věci a také státní zástupce Aleš Sosík, kteří se současně angažovali ve „velké daňové kauze“, kde byla proti nim vznesena různá obvinění. Podle jeho názoru se mělo z tohoto řízení Vrchní státní zástupce v Olomouci z důvodu možné podjatosti vyloučit, a pokud se tak nestalo, obžaloba by neměla být způsobilá k projednání. Vyslovil proto námitku neprojednatelnosti obžaloby. Obžalobu jako celek kritizuje za nadměrnou složitost a mnohomluvnost. Vytýká žalobci stanovení dlouhého časového úseku, v němž měl obž. Záviš Löffelmann činit úkony ve prospěch organizované zločinecké skupiny, i když ve skutečnosti provedl jen jeden časově omezený, krátký úkon. Poukázal na to, že jeho klient se do věci dostal podivným způsobem. I když by mu za jeho chování „dal pár facek“, nevidí v jeho počínání trestnou činnost. Připomíná dlouhodobý přátelský vztah mezi jeho klientem a jeho bývalým koncipientem, spolupracujícím obžalovaným Ondřejem Kučerou, který byl jediným důvodem jeho vstřícnosti k svědkovi Janu Doležalovi. Klient nevěděl, co se skrývá za podáním trestního oznámení svědkem Janem Doležalem, proto kamarádovi vyhověl. Nechtěl vést svědka na vzdálenou služebnu GIBS, proto zprostředkoval přijetí trestního oznámení dalším kamarádem, obž. Janem Šebkem. Profesionální svědomitost jej přivedla k nahlédnutí do dodaného textu oznámení a k provedení drobných oprav. Podle svědka Jana Doležala obž. Záviš Löffelmann nevěděl, jaké má jeho akce pozadí. Pak se sice dověděl, že text obsahuje nepravdivé údaje, ale v důsledku neznalosti širších souvislostí tuto okolnost podcenil a pochybil, když svědka Jana Doležala nevyhodil ze své kanceláře. Jan Doležal měl již před podáním trestního oznámení kontakt s policií, kterou informoval, že obž. Ondřej Kučera po něm požaduje podání trestního oznámení na policisty. V časové návaznosti na toto oznámení povolil Městský soud v Brně jeho sledování jako osoby, podezřelé z páchání trestné činnosti. Při dalším kontaktu s policií opět informoval o vývoji této záležitosti, později informuje o připravované návštěvě ve věznici společně s obž. Evou Halámkovou. Posléze sděluje policii, že obdržel e-mailem text trestního oznámení, s jehož obsahem vyslovil souhlas. Za autora považoval obž. Ondřeje Kučeru. Do oznámení doplnil jména svědků. Také informoval policejní orgán o svých finančních požadavcích vůči „právníkovi Ondrovi“. Pak 8. července 2016 předal PČR text prohlášení, opatřený ověřeným podpisem, spolu s penězi, jež přijal od obž. Evy Halamkové. Podal pak také informaci, že mu obž. Ondřej Kučera zajistí advokáta, který mu pomůže. Byl to obž. Záviš Löffelmann. S ním se pak setkal, otázkami se přesvědčil, že neví o co jde, ale vyzvedl si od něj 10 tis. Kč, které pak policie hodnotí jako předstíraný převod, ač k němu nebyl vydán souhlas státního zástupce. Souhlas byl Alešem Sosíkem udělen dodatečně s tím, že převod byl neočekávaný. Policie pak s Janem Doležalem sepisuje protokol o výslechu svědka, v němž se konstatuje, že nebyl zjištěn pachatel trestného činu. Svědek Jan Doležal si při tomto výslechu stěžoval na obž. Záviše Löffelmanna pro liknavost. Tvrdil, že se bojí o svůj život. Osobou, která ho ohrožuje, má být Petr Pfeifer. Vše, co svědek Jan Doležal činil, činil se souhlasem policie a nahrával všechny schůzky. Je na místě otázka, proč policie nechala svědka Jana Doležala připravit a podat trestní oznámení, o kterém policejní orgán tvrdí, že je nepravdivé. Měla přece možnost jej zastavit a předejít provokaci proti dalším osobám. Jeho jednání se tak stalo nepovolenou policejní provokací. V listopadu r.2016 Městský soud v Brně prodloužil povolení k jeho sledování, aby byla zajištěna jeho účast na pozdějším trestním řízení. V rozporu s tím pak bylo pro orgány činné v trestním řízení obtížným úkolem dostat jej jako svědka k Městskému soudu v Brně před senát Michala Kabelíka. Obhájce vylučuje zapojení svého klienta do činnosti nějaké organizované zločinecké skupiny, jednal pouze z přátelství k spolupracujícímu obžalovanému Ondřeji Kučerovi a byla to nárazová akce. Ostatně Vlastimil Rampula nevidí žádné znaky existence organizované zločinecké skupiny dle definice v trestním zákoníku. Odmítá proto žalobcovu kvalifikaci účasti svého klienta na organizované skupině. Odmítá také zločin křivého obvinění ve spolupachatelství, i když Jan Doležal mu řekl, že obsah trestního oznámení je nepravdivý: za obsah oznámení ale nesl odpovědnost svědek Jan Doležal, který prohlášení podepsal. Advokátovo pochybení nedosahuje intenzity trestného činu. Křivého obvinění se tedy dopustil pouze Jan Doležal, který ale jednal jako prodloužená ruka policie, a proto má zajištěnu beztrestnost. Zpochybňuje i obvinění obž. Jana Šebka ze zneužití pravomoci úřední osoby. Neudělal nic, co by dělat neměl. Sepsal zápis, který odevzdal nadřízenému, jenž jej nechal postoupit GIBSu. O povaze oznámení nic nevěděl. V úvahu nepřichází ani přečin nadržování, protože se v obžalobě nepodává, komu měl obž. Záviš Löffelmann nadržovat. Obhájcův závěrečný návrh zní: zprostit. Na základě připomínky předsedy senátu doplnil informaci, podle kterého paragrafu trestního řádu navrhuje zproštění.

Předseda senátu měl ale ještě i jinou starost: s vlichocujícím úsměvem vlka, lákajícího Karkulku k babiččině loži, loudil po obhájcích písemná vyhotovení jejich vystoupení. Dožil se ale zklamání: obhájci, zaskočení jeho neočekávaným rozhodnutím nestačili vypracovat písemnou přípravu. Michalu Kabelíkovi se ukvapené řízení procesu nevyplatilo. Hlavně se dopustil dalšího porušení pravidel spravedlivého procesu: obhajoba má právo na poskytnutí dostatku času na jednotlivé úkony.

Proti svým předřečníkům měl daleko snazší úlohu Jiří Císař, obhájce spolupracujícího obviněného Ondřeje Kučery. V podstatě mu mohlo stačit poděkovat žalobci, že jeho klientovi zachoval postavení spolupracujícího obviněného a žádá pro něj jen formální trest. Přesto chtěl do důsledků dostát svým povinnostem, proto přece jen pronesl obhajovací řeč. Především v ní uvedl, že jeho klient doznal své jednání a pomohl usvědčit obž. SAZ. Pochválil žalobce za velmi podrobný popis situace a s jeho závěry se ztotožnil. Upozornil na souvislost skutkového děje s „velkou daňovou kauzou“, která ukazuje, k čemu měla sloužit svědecká prohlášení, získávaná v této kauze a kdo a proč platil svědky a finančně podporoval obžalované. Vyvodil, že to vše ukazuje na obž. SAZ jako na hlavního viníka. Jeho klient vypovídal mnoho hodin v přípravném řízení i před soudem. Bohužel z jeho výpovědí vyplývá, že jako advokát slepě plnil pokyny obž. SAZ. Sám nic nevymyslel, pouze plnil příkazy. Poslušnost odepřel, až když měl zajistit provokaci proti Petru Pfeiferovi. Jeho jednání naplňuje kvalifikační znaky žalovaných trestných činů. Splnil ale všechny podmínky pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného. Jeho doznání není osamělým důkazem, neboť je v souladu s dalšími důkazy, který byly v této kauze získány. Tím získal nárok na uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby. Obhájce proto souhlasil s uloženým trestem a jeho odůvodněním, pouze požádal o umožnění splácení peněžitého trestu.

Je běžné, že obhájci předstírají, že nevidí, nebo aspoň zmenšují závažnost dílčích pochybení svých klientů. V každé z výše uvedených řečí se dají najít drobnosti, dokazující pravdivost mého tvrzení. Přeborníkem v zaštiťování poklesků klienta byl nepochybně Jiří Císař. Neviděl a nepřiznal, že bez iniciativy a horlivosti jeho klienta by se souzený skutkový děj vůbec nerozběhl a soud nemusel mít práci. Sotva ovšem mohl jednat jinak.

Obhájkyně obž. Evy Halámkové si vyžádala odklad přednesení závěrečné řeči kvůli momentálním obtížím se zvládáním hlasu, způsobeným nachlazením. Obhájci SAZ si vyjednali s předsedou senátu odročení až po seznámení se spisem, které jim soud odpíral od září r. 2018. Michal Kabelík s nimi na místě dohodl termíny, kdy budou mít spis k dispozici. Půjde zřejmě o velmi zajímavá vystoupení, jimž věnuji další díl seriálu.