Svéráznému počínání soudce Jana Šotta v řízení proti Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi jsem se věnoval průběžně během celého jím řízeného on-line představení pro senzacechtivé obecenstvo bulváru a 18.května 2013 došlo i na výše zmíněnou, dnes již značně zastaralou „novinku“, tedy na podnět ke stížnosti pro porušení zákona.Výčet školáckých chyb, jimiž Jan Šott zatížil svá rozhodnutí, zde nebudu opakovat. Podotýkám, že v zásadě stejné vady vytýká Janu Šottovi   doc. Zdeněk Koudelka v článku, uveřejněném dne 1. července 2013 na serveru Parlamentní listy.

Dospěl jsem ale dodatečně k názoru, že v případě jedné z vad – porušení zásady obžalovací – čili odsouzení za trestný čin, neuvedený v obžalobě – lze soudci Janu Šottovi přiznat polehčující okolnost: až v průběhu dokazování před soudem byla prokázána nemravnost počínání Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky, kteří zneužili velkorysosti Víta Bárty a jeho vlastních peněz k jeho kriminalizaci. Otvírá se tím ale otázka, jak vedla policie vyšetřování, když jejich podvodné jednání neodhalila, a jakou péči věnovala dozoru nad vyšetřováním tvrdošíjná žalobkyně, když taková zásadní okolnost unikla její pozornosti. A odtud se odvíjí další otázky, například zda unikají podstatné okolnosti při každém vyšetřování či jen při účelově vybraných. Jsou zvlášť ožehavé dnes, kdy probíhá vyšetřování proti bývalým poslancům za ODS, podezřelých z výměny politických ústupků za prebendy.

Jako obvykle, mé komentáře k tomuto procesu působí na pozadí většinových novinářských zpráv dojmem, že jsem byl v jiné soudní síni než bulvární psavci. Bourám jimi mýtus: soudce Jan Šott není právnický genius a statečný člověk, který učinil politicky citlivý soudní proces dokonale průhledným, jak to tvrdí bulvár, ale pouze trapný břídil, který snad dokonce uvěřil, že je skutečná  hvězda.

Na rozdíl od doc. Zdenka Koudelky nepovažuji za Šottův největší hřích různá formálněprávní pochybení, ale skutečnost, že připustil zneužití soudního řízení k politickému účelu, navíc znevažoval rozhodnutí soudců vyšších soudních instancí, kteří jej odborností a zkušenostmi převažují a posléze zpochybnil důstojnost soudního  jednání rozdáním objemného písemného vyhotovení rozsudku ihned po jeho ústním vyhlášení. Podpořil tím dojem, že soudy nejsou odděleny od světa politiky neprostupnou zdí, ale naopak se skrytě zapojují do politického dění a všechny řeči o jejich nezávislosti jsou pak jen šalba a mámení. Rozdáním rozsudku hned po vyhlášení potvrdil pan soudce hojně rozšířené lidové přesvědčení, že soudci se  rozhodují dříve, než  vstoupí do soudní síně a soudní jednání je jen fraška pro hloupý lid. Tím podryl beztak nevalnou důvěru veřejnosti v soudy.

Ke klíčovému rozporu mezi právními postoji soudce Jana Šotta a odvolacího soudu došlo v hodnocení nakládání poslance Víta Bárty se soukromými finančními prostředky, tedy v názoru, zda peníze, vyplacené Kristýně Kočí a podle vylákané Jaroslavem Škárkou, byly úplatkem. Jde o složitý právní problém, v němž se ztotožňuji s názorem odvolacího senátu Jaroslavy Loffelmannové, tedy že nejde o uplácení, ovšem s vědomím, že nejde o jediný možný výklad. Nepřekvapuje, že státní zastupitelství, zastávající jiné stanovisko, podalo dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených: od toho máme Nejvyšší soud, aby sjednocoval právní názory a za ním v řadě Ústavní soud jako poslední instanci.