Nestává se každý den, že by se před trestní senát dostal soudce a vysoký úředník ministerstva spravedlnosti. V tomto případě se jedná o kladenského  soudce Vlastimila Matulu a bývalého vrchního ředitele justiční sekce ministerstva spravedlnosti Vladimíra Chrásteckého. O věci jsem psal již 30.května 2013 po zahajovacím dni hlavního líčení.

K obsahu článku z 30. května se vrátím jen v nejnutnějším rozsahu. Připomínám pouze, že obžalovaní měli svou činností pomoci   k přerušení výkonu trestu Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za krádež 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury, a tím se měli dopustit přečinu nadržování ve spolupachatelství. Jako laik rozumím ve vztahu k panu soudci obsahu obžaloby tak, že jako stážista na ministerstvu spravedlnosti se provinil tím, že na pokyn nadřízeného vypracoval text stížnosti paní ministryně Daniely Kovářové pro porušení zákona a jejího rozhodnutí o přerušení výkonu trestu oběma odsouzeným. Ve své zlotřilosti si vedl tak dovedně, že jeho dílko prošlo přes tři stupně kontroly nadřízenými až na stůl paní ministryně a odtud na Nejvyšší soud, který je přijal k veřejnému projednání. Kdyby se pan soudce snažil méně, soudci Nejvyššího soudu by stížnost zamítli v neveřejném zasedání. Jeho provinění je o to těžší, že před ním vyhodnotila podnět ke stížnosti pro porušení zákona řadová referentka ministerstva Ilona Jakůbková, která navrhla jeho odložení pro nedůvodnost. Zkušený trestní soudce se dopustil svatokrádeže, když si dovolil mít na věc jiný názor než úřednice.

Vladimíra Chrásteckého obžaloba viní z toho, že řízení ke stížnosti pro porušení zákona úmyslně zmanipuloval ve prospěch odsouzených tím, že po záporném posouzení podnětu Ilonou Jakůbkovou zadal věc k novému zpracování soudci Vlastimilu Matulovi.

Obžaloba se domnívá, že oba pánové jednali s úmyslem pomoci odsouzeným na svobodu, ale nepokouší se jim prokázat, že za svou zlotřilost přijali odměnu nebo získali jinou výhodu. Neklade si klasickou kriminalistickou otázku „cui bono?“ Tím se stává absurdní.

Dne 10. července 2013 pokračovalo dokazování výslechy svědků a čtením listinných důkazů. Jako první vypovídal Jiří Balzer, vedoucí oddělení trestního přezkumu ministerstva, v době činu přímý nadřízený Vlastimila Matuly a podřízený Vladimíra Chrásteckého. Tento svědek patří k posledním pohrobkům normalizace, kteří na ministerstvu působili, není-li vůbec poslední. Je bývalý člen KSČ. Na ministerstvo přišel v r.1983 po třinácti letech soudcovské praxe a již po dvou letech povýšil na vedoucího oddělení. Na této úrovni setrval i  po pádu totalitního režimu s výjimkou krátkého působení v postavení zastupujícího ředitele odboru. Protože nesplňoval podmínky pro trvalé jmenování, časem opět sestoupil o stupínek níž. Na počátku výpovědi se pochlubil počítačovou negramotností, kterou považuje za samozřejmý a zřejmě omluvitelný generační příznak. V tom s ním nesouhlasím. Jde spíše o projev neochoty nebo dokonce nezpůsobilosti učit se novému, tedy o mentální zkornatělost. Dodávám, že počítačově negramotný úředník  je dnes bílá vrána.