Jeho přijetí je sice také vizitkou nekompetentnosti zastupitelských sborů, které jím předložený zmetek schválily stejně lehce jako jejich nástupci zákon o Generální inspekci bezpečnostních sborů, nicméně jeho osobní zásluha je nesmazatelná.

Důsledky jeho legislativní nedostatečnosti, jimž on sám ušel, zakouší již druhý ministr vnitra. Vznikne-li nevůle mezi ministrem a policejním prezidentem, šéfovi resortu nezbývá než použít metodu cukru a biče, aby přiměl vzdorujícího k nuceně dobrovolnému odchodu. Protože sám nemá dosti účinné prostředky k disposici, musí hledat politickou podporu. A zde končí legrace a začíná ohrožení kvality demokratického státního zřízení.

K základním pojistkám udržení demokratického charakteru státu patří zabezpečení orgánů vymáhání práva proti podřízenosti jedné politické straně. Masarykova republika, kterou si současní politikáři občas berou do úst jako vzor demokratického státu, šla v péči o jejich politickou nestrannost tak daleko, že omezila politická práva jejich příslušníků a zasahovala i do jejich soukromí.

Naše praxe je naopak poznamenána opakovanými snahami obou „státostran" (ODS a ČSSD) o získání nadvlády nad ozbrojenými sbory, státním zastupitelstvím a justicí, jež mají povahu úsilí o nastolení nové totality.

Přestřižení pupeční šňůry mezi ODS a Policií ČR politicky neobratným Radkem Johnem přivedlo vedení ODS do mrtvičného stavu, takže hrozil pád sotva ustavené Nečasovy vlády. Výběr nového policejního prezidenta veřejnou soutěží, v které nebyl prostor pro uplatnění viditelného stranického vlivu, byl pro Petra Nečase naprosto nepřijatelnou novotou. Vypuzení Radka Johna z pozice ministra vnitra (či jeho zbabělý ústup ?) a povolání Jana Kubiceho bylo začátkem revanše, jejímž logickým završením má být nahrazení Petra Lessyho policistou výrazněji modré „krevní skupiny". Až Jan Kubice splní svůj úkol mouřenína, bude odložen do starého haraburdí stejně jako po skandálu s „Kubiceho zprávou". Jím jmenovaného policejního prezidenta pak po příštích volbách vyženou sociální demokraté. Všichni zmiňovaní jsou tak vlastně určeni na odstřel, i když dle bulváru jde o krk pouze Petru Lessymu. Čím častěji se střídají policejní prezidenti, tím více policii ohrožuje vnitřní chaos, tím bezpečněji se cítí různí „kmotři", kteří jsou na obou stranách. To je ovšem nadsázka pro názornost, nikoli však velká. Výše popsaný stav ukazuje na reálné nebezpečí ohrožení demokratické povahy státu.

Nedosti na tom. Vedle toho, že se zde projevuje snaha prolomit ochranu příslušných složek proti jejich přímému používání k naplnění potřeb jakékoli „státostrany" a proti obsazování vedoucích pozic podle stranického klíče, dochází také k přímému ohrožení jejich funkčnosti. Pro jejich bezchybný výkon služby je nutné odstínění vlivu politických změn na jejich vývoj. Při řízení jejich činnosti a vývoje musí být profesionální hlediska vysoce nadřazena nad krátkodobé stranickopolitické zájmy. Změna převládající vládní barvy v našem případě z modré na oranžovou a zpět by neměla mít na koncepci jejich řízení vliv.

Řízená stabilita personálního obsazení vedoucích funkcí, pravidel výkonu služby, odměňování příslušníků sborů a materiálně technického zabezpečení jsou základními podmínkami pro dobré fungování příslušných složek. Poměry, v nichž každá povolební změna vlády a každá změna v osobě resortního ministra uvnitř volebního období přináší personální otřesy v orgánech vynucování práva a změny v koncepci jejich řízení, jsou trvale neudržitelné.

Současná situace, v které má dojít již k druhému vypuzení policejního prezidenta od nástupu Nečasovy vlády, je šílenství, svědčící o neodpovědnosti politické reprezentace, kterou vystihuje parafráze na známou píseň: „my policii a post policejního prezidenta nedáme, raději republiku zbouráme".

Zjevenou příčinou vztahové krize mezi ministrem a policejním prezidentem jsou odborné, věcné rozpory v názoru na úsporná opatření, která by měla v Policii ČR postupně vstoupit v platnost počínaje začátkem r. 2012. Jejich obsah nemohou posuzovat neprofesionálové. Jsou vnitřní záležitostí resortu a neměly se vůbec dostat na veřejnost mimo jiné též proto, že vyvolávají vnitřní nejistotu uvnitř Policie ČR, vedoucí k urychlování rozhodnutí policistů o odchodu. Dochází k přímému ohrožení vnitřní bezpečnosti státu. Hysterie, která se projevuje ve volání po odchodu ať již policejního prezidenta nebo ministra vnitra, je nepřiměřená věcné podstatě problému. Odpovědní lidé se musí dopracovat k dohodě, i kdyby se osobně nesnášeli.

Resort vnitra se musí připravit na působení v podmínkách dalšího omezení finančních zdrojů. Postup příprav, stanovený ministrem, byl až dosud racionální. Jeho základní myšlenkou byla ochrana přímého výkonu služby před důsledky nedostatku peněz na úkor „kancelářských krys".

Policejní prezident oznámil při nástupu do funkce záměr předložit do konce pololetí návrh na racionalizaci řídících struktur Policie ČR. Protože jej do konce srpna nenaplnil, Jan Kubice ustavil odbornou komisi, složenou pouze z policistů, která měla úkol splnit. Komise byla sestavena rovnovážně z pověřenců ministra a policejního prezidenta. Ministr jmenoval jejím předsedou jednoho ze „starých osvědčených soudruhů", tedy předlistopadového policistu, bývalého policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, nyní krajského ředitele PČR v Karlových Varech, kterého do ní vyslal Petr Lessy, sám předlistopadovou minulostí nezatížený. Komise předložila svou představu 14. října 2011 a bylo zahájeno připomínkové řízení, v jehož rámci policejní prezident projevil koncem listopadu ostrý nesouhlas s jejími závěry a převážně odmítl se jimi řídit při vytváření soustavy systemizovaných míst na Policejním prezidiu.

Podle mého soudu v tomto případě Petr Lessy tahá za kratší konec provazu. Rozpočtem resortu vládne ministr a policejní prezident prostě nemusí dostat tolik peněz, aby si mohl dovolit vydržovat molocha zbytnělého Prezidia. Nebude-li chtít omezit výkon policejních služeb, stejně bude přinucen k úsporám, a těch nedosáhne jinak než tím, že pošle „šlapat chodník" všechny, kdo dosud za nemalé peníze sedí na vyhřátých kancelářských židlích, nebo se jich přímo zbaví.

Ve sporu mezi policejním prezidentem a ministrem vnitra nejde tedy o víc než o rozdělení nedostatečného přídělu peněz pro Policii ČR. Vznik takového sporu je pochopitelný, je daný právě rozdílnosti pozic, z kterých se jeho účastníci dívají na věcný obsah problému. V žádném případě ale není důvod, proč by jeden z nich měl kvůli rozdílnosti názorů odejít. Je v zájmu Policie ČR a státu, aby se hádali tak dlouho, až dospějí ke společnému stanovisku, nebo v případě Petra Lessyho aspoň k poznání, že svoboda je správně pochopená nutnost a je třeba přizpůsobit se skutečnosti, že více peněz na provoz Policejního prezidia stejně nedostane.

Hádat by se ovšem neměli na veřejnosti a přes média. Pokud s tím začal Jan Kubice, je to buď jeho hrubá politická chyba, nebo důkaz, že skutečně nejde o spor o koncepce, ale o splnění politického zadání zapuzení Petra Lessyho a obnovení langerovské nadvlády ODS nad Policií ČR. V takovém případě by ale měl nárok na odstřel právě on.

Úplně na okraj dodávám, že v této souvislosti se mluví o možném jmenování současného náměstka policejního prezidenta Martina Červíčka příštím policejním prezidentem. Za naději na postup by měl vděčit svému soukromému vztahu k poslankyni za ODS Janě Černochové. Takové debaty považuji za nepřístojnost. Martin Červíček je muž na svém místě a spojování jeho případného jmenování s politickou kariérou životní partnerky jej znevažuje. Buď je dobrý sám o sobě a měl by být vybrán, i kdyby žil s poslankyní za KSČM, nebo není dobrý a soužití s političkou by mu k místu pomoci nemělo. I tyto debaty jsou dokladem přežívání totalitních zvyklostí: politická přijatelnost životního partnera, rodičů, sourozenců, příbuzných a přátel rozhodovala o vhodnosti uchazečů o řídící místa.

Nicméně svět, v němž bychom se měli řídit stranickopolitickými a kariérními ohledy ve věcech tak hluboce důvěrných a lidských, jako je volba životního partnera, by byl velice špatným místem k životu. Výše zmíněný zájem o soukromí náměstka policejního prezidenta proto považuji za nemístný.

K odstřelu je ale zřejmě také vybrán náměstek policejního prezidenta Vladislav Husák, který se na veřejnosti sešel s představiteli „nesprávného" křídla vedení ODS, čímž vyvolal u ministra vnitra alergickou reakci. Tento případ je ukázkou schizofrenního přístupu bulváru a ministra vnitra ke stykům vysokých představitelů Policie ČR s politiky. Soužití Martina Červíčka s političkou ODS je notorieta, která až dosud nikomu nevadila (a vadit by neměla). Naproti tomu krátké neformální setkání Vladislava Husáka se „závadovými" lidmi ho existenčně ohrozilo. Je zřejmé, že hypotetická možnost, že bude policista vystaven ve styku s politiky snahám o ovlivnění, je v případě Husákovy schůzky nesrovnatelně menší než u pana náměstka Červíčka. Zjevně platí, že když dva činí totéž, není to totéž, jde o to, jak je kdo zapsán u „věrchušky".

Obě posledně zmíněné záležitosti ale skutečně navozují vážnou otázku, zda jsou zásadně závadová soukromá setkávání lidí z „opačných břehů", v tomto případě policistů s politiky, ale i v jiných případech. Osobně je mi bližší názor ministra Jiřího Bessera, který by považoval za nesprávné ukončit 54 let trvající kamarádství kvůli potížím, do nichž se dostal jeho kamarád z mládí. A jen tak na okraj: nezpochybnil například Jan Kubice správnost své politické orientace tím, že ještě před jmenováním ministrem přišel na křest knihy „Léčba Bokem"? Nevysloužil si tím nárok na odstřel ?

Vyšlo 3.12.2011 na Politikonu a webu spolku Šalamoun