Ta by měla přimět členské země, aby se chovaly odpovědně ve svém hospodaření s veřejnými rozpočty. Zaslouží si připomenout, že nejde o první pokus. Již známá Maastrichtská kriteria jsou pokusem o nastolení jisté rozpočtové kázně. Smutnou zkušeností zůstává, že jejich nedodržování není sankcionováno, a tedy že se i při jejich porušení nic vážného vlastně neděje. Jasně to ukázalo například Německo, které při podobném nedodržení uplatnilo právo silnějšího a jakoukoli diskusi „utlo“.

Smlouva o rozpočtové kázni obsahuje kromě závazku této kázně také závazek podílet se na řešení problémů těch zemí, které svou rozpočtovou kázeň nezvládly a které bez pomoci nezvládnou splácet svůj veřejný dluh, neboli nemohou bez pomoci jiných zemí najít zdroje pro výdaje svých veřejných rozpočtů (jinak řečeno: zdroje najednou nejsou…).

Příčinou současné krize veřejných rozpočtů, která drtí Řecko a více či méně naléhavě ohrožuje řadu dalších zemí nejen v Evropské unii, je  neodpovědné hospodaření s veřejnými rozpočty. Země, přesněji jejich vlády, utrácely více, než byly jejich příjmy, a na toto utrácení si vypůjčili více, než jsou schopné splácet. Dostávají se tedy do situace, kdy jsou jejich půjčky stále dražší, a hrozí, že jim jednou, a nemusí to být ve vzdálené budoucnosti, již nikdo nepůjčí. V tu chvíli země zbankrotuje, stát nebude mít na důchody, na mzdy státních zaměstnanců a nebude moci platit za provoz státních institucí, jako je armáda, policie, školství, veřejná správa a další. Detailní rozepisování scénáře bankrotu nechám odborníkům či spekulantům.

Proč vlastně a za co vlády tolik utrácí? Zjednodušeně řečeno, za plnění politických slibů. Slibů, které padly před volbami jako odpověď politiků na to, co po nich jejich voliči chtějí. Nepřiměřená očekávání veřejnosti vedou k nepřiměřeným slibům, a následně veřejnost plnění těchto slibů vyžaduje. To, že se mnohdy idealistické a nerealistické představy promítají do volebních a následně i vládních programů, vyvolává falešný dojem, že jde o představy splnitelné, že jejich plnění je jaksi nárokovatelné a je povinností zvolených politiků. Formulování těchto představ a následně požadavků má zcela jistě EU rozměr.

Ideálním příkladem a zároveň důkazem je problematika klimatických změn. Evropskou unii ovládá víra v to, že investicemi z veřejných rozpočtů můžeme ovládnout klimatické změny. Tato představa, kterou s námi sdílí jen část ostatního světa, je kombinována s tezí o jakési vyšší odpovědnosti členských zemí EU, než jakou nese zbytek světa. EU se proto rozhodla, že půjde světu vzorem v čele boje proti klimatickým změnám. Dosavadním výsledkem je a) komplikovaná soustava regulací, kterými si sami omezujeme svou konkurenceschopnost a poskytujeme výhodu podnikům působícím v jiných částech světa, a b) ještě komplikovanější soustava projektů veřejné podpory, tedy veřejných výdajů, které EU a její členské země utrácí ve prospěch údajného boje proti klimatickým změnám. Tyto projekty veřejné podpory se v čase vyvíjí a mění. Když se ukáže, že jeden směr podpory deformuje určitou oblast a škodí, že výdaje jsou neefektivní a nic nepřináší, bystře se objeví jiný, tentokrát již správný směr, který je potřeba ještě štědřeji zafinancovat - pochopitelně z veřejných zdrojů a tedy většinou na dluh. A toto je cesta do „pekel“.

Evropský sociální model se stal pevnou konstantou společenských hodnot, aniž by byl přesně definován. Podobá se politice boje proti klimatickým změnám v tom, že jej EU prosazuje jako vzor pro celý ostatní zbytek světa. Evropský sociální model je tvořen soustavou práv, regulací a představ. Sociální práva jsou výsledkem společenského vývoje v některých členských zemích EU, v posledních více jak sto letech také výsledkem práce a boje odborových hnutí a centrál. Mají bezpochyby velkou společenskou hodnotu. Jejich problémem je rigidita, se kterou omítají reagovat na vývoj společnosti. Zvláště odborové centrály odmítají jakoukoli revizi již dobytých výhod a usilují o další výhody, pochopitelně pro zaměstnance. Při diskusi nemají odborové centrály žádného skutečně jasného oponenta. Výsledkem je soustava regulací, které nejsou vyvážené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nepřiměřená ochrana zaměstnance a zátěž zaměstnavatele omezuje podnikání, brání vzniku nových pracovních míst, snižuje konkurenceschopnost a zvyšuje nezaměstnanost = snižuje příjmy a zvyšuje výdaje veřejných rozpočtů.

Silnou stránkou evropské společnosti je péče o slabé, solidarita. Přirozenou lidskou solidaritu stále více vytěsňuje solidarita institucionalizovaná, vymáhaná zákony. Pokud by skutečně účinně pomáhala potřebným, všechna čest. Nicméně se stále jasněji a jasněji ukazuje, jak je institucionalizovaná solidarita zneužívána černými pasažéry. Ti, kdo chtějí komplikovaný systém zneužívat, jsou vždy o krok či dva před těmi, kdo pravidla vytváří. V reakci na to vznikají více a více komplikovaná pravidla, která na jedné straně více úředníků vykládá a vymáhá, a na druhé straně stále více chytráků zneužívá. Přirozená solidarita se vytratila, jedni pokládají sociální podporu za samozřejmou a nárokovou záležitost a nestydí se stále a stále si stěžovat, že je podpora nízká a dokonce si někdo dovolí vyplatit ji s několikadenním zpožděním (“z čeho máme, proboha, nakrmit své děti!”). Druzí už dávno nevnímají sociální podporu jako pomoc potřebným, ale jako daň, kterou jim zlý stát bere, aby s ní posléze neodpovědně plýtval. Výsledkem je opět snížení příjmu a zvýšení výdajů veřejných rozpočtů.

Evropský sociální model je propagován nejen bez ohledu na potřeby, ale dokonce i bez ohledu na skutečné možnosti jednotlivých členských zemí. Je přitom zcela jasné, že hospodářské možnosti jednotlivých členských zemí jsou nesrovnatelné. A přesto si důchodci a nezaměstnaní v Rumunsku chtějí porovnávat své důchody a podpory s nezaměstnanými v Německu či v Dánsku. Zdá se, že uvěřili, že na ně mají právo a zřejmě budou volit toho, kdo ji toto právo potvrdí - a snad i splní. Tolik propagovaná subsidiarita dostává na frak stejně jako kýžená flexibilita či mobilita.

Jednotná evropská měna v nejednotném hospodářském prostředí přenáší problémy mezi zeměmi. Jedni více vytváří, druzí více spotřebovávají. Ti odpovědnější utrácí jen tolik, nakolik mají, jiní utrácí víc, než si mohou dovolit. Společná měna dává všem stejnou možnost vypůjčit si, za stejnou cenu. Ti odpovědní potom doplácí na neodpovědnost druhých. Nedivme se, že jim začíná docházet trpělivost.

Odpovědné hospodaření s veřejnými prostředky je naprosto správným požadavkem, dokonce nutností. Je dlouhodobě součástí programu ODS a je základním kamenem naší současné koaliční vlády. Připomíná, že do něho nepatří jen méně utrácet, ale také více vytvářet. Ani jedno není lehké a snadné. Ani k jednomu však nepotřebujeme mezinárodní smlouvu. Stačí nám k tomu politická odvaha a podpora voličů, kterým musíme umět vysvětlit, proč.

Měla by se naše země podílet na řešení problémů jiných zemí? Nemyslím. Neměli jsme a nemáme šanci ovlivnit jejich chování a ani dnes nevidíme žádné věrohodné známky změny jejich hospodaření. Naše hospodářská situace nám nedovoluje vyskakovat si, v řadě ukazatelů jsme na tom hůř, než země, které žádají naši pomoc. Nejsme součástí eurozóny a zřejmě ani dlouho nebudeme a tak nás ohrožují problémy společné měny jen nepřímo.

Smlouva o rozpočtové kázni neřeší ani jednu z příčin nepřiměřených veřejných výdajů. Neléčí příčinu, ale pouze následky. Nevidím žádné známky ochoty revidovat politiky boje s klimatickými změnami, evropský sociální model či pravidla eurozóny. Nevidím žádné signály ochoty k dokončení fungujícího vnitřního trhu, k zrušení či omezení regulací, které našim podnikům svazují ruce a podporují mimoevropskou konkurenci.

Posledním závažným důvodem pro přistoupení k paktu rozpočtové kázně tak zůstává obava z politické izolovanosti naší země. Hospodářské izolace se nebojím. Odpověď na to, zda je obava z politického osamocení dostatečným důvodem k další hlubší integraci je nelehkým úkolem pro naší vládu.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.