Z toho důvodu, i když se zbrzdí deficity, dluhy dále rostou (úrokové náklady veřejného dluhu totiž rostou rychleji než HDP). Na rozdíl od zbytku světa dnes eurozóna míří k záporné nule a obchodními kanály to dopadá  na celou EU, tedy i na ČR. I když od krizového podzimu 2008 proběhlo v EU na 16 summitů, odpověď, kterou EU nabízí, je stále předmětem intenzivních sporů.

Problémy se prohlubovaly, protože odpor vůči rostoucím deficitům narážel na pasivitu suverénních národních reprezentací, ale i proto, že v eurozóně náraz krize nelze tlumit tradičním znehodnocením měny. Peníze uvolňované z Fondu evropské finanční stability, popř. z pomoci MMF (k  pomoci se rozhodli připojit i Rusko a Čína) získávaly čas, ale je zřejmé, že pokud jen protečou k věřitelům a nezvýší se brzy výkon ekonomiky, tak nepomohou.

Handicapem EU v této krizi je, že:není schopná větší makroekonomické kontroly evropského hospodářského prostorum. Bez ní není eurozóna tzv. optimální měnovou oblastí a dochází zde k různým divergencím místo konvergence. Pakt stability přijatý už roce 1997 je prakticky nefunkční a  EU viditelně chybí společná politika růstu. Tato situace vyvolává protichůdné reakce. Jedni jsou pro couvnutí od hospodářské unie k neregulované unii liberálního byznysu (něco jako EFTA). Druzí před hospodářskou unii předřazují  unii sociálních transferů, aniž by domýšleli, že bez podpory silné ekonomiky EU půjde jen těžko sociální transfery kvalitně uspokojit.

Za této situace přišla EU na summitu v prosinci 2011 s návrhem tzv. fiskálního paktu. Jde o vzájemnou mezinárodní smlouvu, nikoliv o změnu unijního smluvního základu. Nejde v ní ani o fiskální federaci, struktura daní ani výdajů není v EU vynucována, ale jde o posílenou koordinaci při vymáhání dluhové brzdy (limitů zadlužování). Počátkem března 2012 ji má podepsat 25 z 27 členských zemí (zatím kromě ČR a Velké Britanie).

Česká odborová centrála (ČMKOS) se přimlouvá za přijetí nové fiskální smlouvy z důvodů významu  naší účasti na hospodářské integraci. Evropská odborová centrála (ETUC) už vychází z toho, že pakt bude platit, a je kritická k očekávaným výsledkům. Obává se, že slabý růst bude mít negativní dopady na zaměstnanost. Generální tajemnice ETUC Bernardette Segolová říká, že bez obnovení růstu ruku v ruce se sociální dohodou skončí tlak na rozpočtovou disciplínu drastickými škrty v národních rozpočtech. To nerada přiznává  i ČSSD, která je jinak stejného názoru jako ČMKOS.

Pokud se ČR v principu hlásí k posílení dluhové brzdy, měla by na možnost podpory růstu myslet. Bez toho současné škrty dopadnou na vlády budoucí. Klíčový je výpočet očištění limitu rozpočtového deficitu o vliv hospodářského cyklu a strukturálních změn (tzv. strukturální schodek), aby nebyl prostor pro růst příliš těsný a aby toto pravidlo nepůsobilo nakonec spíše procyklicky. Diskuse o zavedení dluhové brzdy na národní úrovni (jako součást tzv. fiskální ústavy) ukazuje, že česká vláda chce tento mechanismus nastavit daleko tvrději než v EU.

Shodněme se v EU, jak šlapat na brzdu i jak na plyn, aby ekonomika jela hladce a nehavarovala. Nepomohlo by, když se rozhodneme nenamontovat dluhovou brzdu, ale ani když nebudeme umět po zpomalení akcelerovat. Samotný požadavek rozpočtové konsolidace není automaticky jen o odmítaných škrtech. Pružnější fiskální pakt umožní i  určité uvolnění prorůstových veřejných výdajů (zejm. do „chytrých“ investic).

K otázce podpory růstu patří i změna měnové politiky Evropské centrální banky (ECB). To neznamená, že libovolně roztočíme rotačky a do „chřtánu“ věřitelů nasypeme balíky nových peněz jako  karikaturu keynesiánské politiky. Dnešní ECB masově půjčuje s nízkým úrokem komerčním bankám na nákupy státních dluhopisů. Ale jen málo těchto peněz skončí v reálné ekonomice. Alternativou je možnost neinflační emise tzv. eurobondů na veřejné evropské projekty. S podporou růstu souvisí i nastavení kursu eura k USD.  

Součástí prorůstové politiky by zároveň mělo být, že už nechceme lákat investory na daňový a mzdový dumping. Je tu i možnost zapojení bank do stabilizace a oživení, tím že jako věřitel vymažou   podstatnou část dluhů (minimálně 50-70 %), či možnost zavedení bankovní daně. Ukazuje se, že jakýkoliv postoj k dluhové brzdě bez ujasnění otázek, jak překonat krizi pomocí rozvoje, je alibistický. Proto je třeba hledat v Evropě shodu na konkrétních alternativách,  které by zvrátily současný nepříznivý trend.

Jiří Dolejš, poslanec Parlamentu ČR

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.