A jak to tak bývá, až na výjimky ti méně pracovití z nich. Nutno připomenout, že za posledního čtvrt roku je to už podruhé, kdy horní komora parlamentu opravovala takový legislativní zmetek, kterého se lekli sami jeho autoři.

První paskvil – novela loterního zákona, která se dostala do zákona o jednom inkasním místě jak jinak, než přílepkovou formou – velkoryse dával hazardním bossům roční daňové prázdniny. Jako bonus jim (převážně pravicoví) poslanci umožnili vyvádět část výtěžku do neziskového sektoru, tvořenému nadacemi, založenými, či ovládanými loterními firmami. Tedy v podstatě pokračovat v praktikování nešvaru, kvůli kterému se novela měla původně vymezit. Druhý zmetek se týkal podporovaných zdrojů energie. Teprve po jeho schválení došlo Sněmovně, že by se tento – taktéž částečně přílepkový -  zákon mohl být pro stát tím, čímž byl pro podnikatele byznys se solární energií. Tedy dojnou krávou. Nikdo nevěděl, zda by tohle opomenutí přišlo daňového poplatníka na 20, anebo 90 miliard Kč.; stejně jako se poslanci přeli, zda jejich dárek hazardníkům má hodnotu 4, 6, anebo 9 miliard korun ročně.

A najednou to byl Senát, který byl žádán o nápravu chyb. Přitom poslanci mají na probírání zákonů mnohem více času než senátoři. Než zákon opustí Sněmovnu, probírají jej poslanci celkem 3x, což trvá někdy čtvrt roku, někdy rok a někdy se to nestihne dočíst ani do konce volební čtyřletky. To Senát má na zákon jenom měsíc. Během této doby se musí s návrhem seznámit, projednat jej ve výborech, zákon připomínkovat, shodnout se na navrhovaných změnách, zákon pak projednat na senátní schůzi a vyjádřit se k němu. Někdy je to šibeniční souboj s časem, zejména jde-li objemnou a obsahově těžkou materii, kdy každé přehlédnutí může znamenat vážné důsledky. Sněmovně však stačí nadpoloviční většina k tomu, aby zákon přijala v původním znění a znehodnotila tak práci senátorů. To se stává často, je to zkrátka realita koexistence levicového Senátu s pravicovou Sněmovnou. Přesto však Senát v případě obou zmíněných zákonů dokázal rychle najít společnou řeč a ve stanoveném termínu upravil oba zmíněné návrhy tak, aby nepřinesly naší ekonomice škodu.

Oba přílepkové paskvily – a náhle objevená (a nyní již zase asi zapomenutá) láska poslanců k Senátu – poukázaly však na jednu důležitou věc. Uvědomění si, že cesta k ozdravění české politiky vede přes zásadní úpravy pravidel hry, skrze reformu fungování státní správy i průběhu legislativního procesu. Konečně by se mělo začít diskutovat o skutečně funkčním zákoně o střetu zájmů, o zákoně o jednacím řádu, či návrhu zákona o financování politických stran. Zejména tak zastavíme nežádoucí prolínání světa byznysu a světa legislativní tvorby. Na zákony s jasným protikorupčním poselstvím by měly navazovat i další úpravy. Určitě mezi ně také patří také definitivní zákaz přílepků.

Pokud má práce poslanců podrobována kontrole - a to by asi měla - není řešením horní komoru rušit, ale naopak, poskytnout Senátu výraznější pole působnosti. Logice zdokonalení tvorby legislativy by odpovídalo například prodloužení jednacích termínů pro vypořádání se s návrhem zákona, či zvýšení kvóra poslanců, kteří mohou přehlasovat rozhodnutí Senátu ze současných 101 na 120. Senát teď opakovaně dokázal, že takových změn by bylo třeba. Navzdory tomu, co si o jeho práci myslí ti, jejichž vidění světa nepřesáhne oba konce Sněmovní ulice v Praze.