Stovky hodin, které jsem jako zpravodajka výboru pro životní prostředí práci na přípravě tohoto zákona věnovala, mi umožnily dokonale se seznámit doslova s jeho každou větou.

Jan Zeman korektně přiznává, že celý zákon nečetl. Proto se nemůžeme divit, že se i on ve svém příspěvku zamýšlí pouze nad jednou, a z mého pohledu poměrně zanedbatelnou částí zákona.

Není mým cílem obhajovat jakkoliv průmyslové podniky, byť si skutečně a zodpovědně uvědomuji, že pro mnohé z našich spoluobčanů je fungování těchto podniků jediným zdrojem příjmů, bez kterých by se celé rodiny dostaly do vážných existenčních problémů. Přesto musím opakovaně zdůraznit, že podpora těchto podniků není a nebyla mým cílem v souvislosti s přípravou zákona o ochraně ovzduší.

Mým hlavním cílem byla příprava účinného zákona, který pomůže zlepšit stav ovzduší v České republice. Proto jsem se snažila, aby se součástí zákona staly nástroje na omezování emisí škodlivin ze všech, nikoliv pouze z průmyslových zdrojů.

Šíře zákona přináší mnoho nových povinností, které prozatím unikly pozornosti médií. Jednou z těchto povinností je nákup tzv. emisních povolenek, které si budou v příštích letech průmyslové podniky kupovat. Výnosy z těchto povolenek se budou pohybovat v řádu až několika desítek miliard Kč ročně a stanou se příjmem státního rozpočtu. KSČM vždy prosazovala, a předpokládám, že tak bude činit i nadále, aby se podstatná část těchto příjmů dostala do Státního fondu životního prostředí a aby byla dále využívána ne projekty zlepšující životní prostředí.

Je evidentní, že suma poplatků ročně vybraných v souvislosti se znečišťováním ovzduší nepředstavuje ani deset procent z příjmů, které bude stát inkasovat v příštích letech za prodej emisních povolenek. Jan Zeman sice hezky vyčíslil úhrn poplatků doposud vybíraných, zapomněl je však porovnat s úhrnem ceny emisních povolenek, které české firmy státu zaplatí v příštích letech. Není tedy pravdou tvrzení Jana Zemana, že bude ochuzen Státní fond životního prostředí. Naopak, zdrojů pro naplnění tohoto fondu bude ve srovnání se současností minimálně desetinásobně více.

Další povinnost, která na naše podniky čeká po roce 2015, je povinnost mít nainstalovány nejlepší dostupné technologie čištění emisí. V situaci, kdy tato povinnost vstoupí v platnost a bude vymahatelná pod hrozbou tvrdých sankcí, ztrácí dosavadní systém poplatků jakýkoliv stimulační efekt. Pokud v takovém případě poplatky zachováme, stanou se z nich pouze další daně, kterými tento stát zatěžuje české občany a české firmy mírou vrchovatou. Zvláště pak v posledních letech. Nazývejme, prosím, věci pravými jmény. Poplatek musí být poplatkem a ne skrytou daní.

Opakovaně se setkáváme se snahou obhajovat existenci poplatků, a to nejen v souvislosti s ochranou ovzduší, nutností zaplatit alespoň zčásti škody na životním prostředí nebo na zdraví obyvatel. Má to několik vážných úskalí. Neexistuje obecně přijatelná, a už vůbec ne zákonem ukotvená metodika oceňování těchto škod. Proto, když Jan Zeman oceňuje škody částkou 4,6 (resp. 4,4) mld. Kč, můžeme se v jiných příspěvcích dočíst o škodách přesahujících 100 mld. Kč. Další vážná námitka zní, že neumíme určit, jakou měrou se na těchto škodách podílejí jednotlivé zdroje znečištění.

Přitom poplatky máme zavedeny pouze pro zdroje průmyslové. Mobilní zdroje znečištění (doprava), malé kotelny a kotelny v domácnostech jsme do systému poplatků od roku 1991 nenašli odvahu nikdy zařadit. Existují přitom studie, které dokazují, že podíl dopravy a domácích topenišť na znečištění ovzduší představuje minimálně 60 procent z celkového objemu znečištění. Zásada »znečišťovatel platí« musí být skutečnou zásadou platnou pro všechny, kdo znečišťují. Dosavadní selektivní přístup státu, kdy platili pouze někteří znečišťovatelé, považuji za diskriminační, a tedy nesprávný.

Zákon není populární článek, ani teoretická studie. Zákon je dokument přinášející navzájem propojený soubor ustanovení, který by měl být jako celek užitečný celé společnosti. Jeho důležitými vlastnostmi přitom musí být komplexnost, účelnost a ekonomická efektivita. Vytržení jednoho dílčího ustanovení z takového souboru nám v žádném případě neumožní pochopeni zákona jako celku a nebude ani cestou k nalezení lepší podoby zákona.

Kateřina KONEČNÁ, poslankyně PS PČR a stínová ministryně KSČM pro resort Zdroj: Haló noviny
životního prostředí

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.