Výjimkou je samozřejmě tzv. státní kapitalismus, kde stát sám hospodářsky podniká zřizováním podniků ve státním vlastnictví. Jinak stát žije převážně z daní právnických nebo fyzických osob. To chápeme, tomu rozumíme. Stát přece do jisté míry slouží i nám, občanům, a je proto logické, že si za tuto službu musíme platit. Háček je trochu v tom, že za tyto služby musíme platit, ať je využíváme nebo ne, v kvalitě na kterou si často stěžujeme a hlavně za cenu, která se skutečně neřídí zákonem nabídky a poptávky, ale je diktována zcela nemilosrdně poskytovatelem těchto služeb, tedy státem.

Daňová zátěž pro nás není příjemná a díky ní si musíme ledacos odříkat. Vadí nám proto, že stát jako příjemce našich ušetřených peněz s nimi sám příliš nešetří a málokdy si něco dokáže odříci.

Příliš často nám připadá, že daňoví odborníci se zbytečně moc nechají inspirovat při zavádění nových daní pohádkami našeho dětství. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, zatím nemusíme platit daň ze vzduchu, který dýcháme, daň ze zatížení chodníků a daň ze spotřeby slunečních paprsků. Nejsem si jist, zda to bude platit i v okamžiku, kdy tuto úvahu budete číst. A právě tato nejistota vytváří to nepříjemné společenské klima, na které si tak často představitelé daňového výběrčího stěžují.

Náš stát se chová jako železnice, kterou právě on sám provozuje. Ve většině obcí není nádraží umístěno v centru. Často je mimo obec a dostat se k němu zpravidla znamená dlouhou a nepohodlnou pěší procházku. Železnici ale nezajímá, jak dopravit zákazníky k nádraží. Naopak. Pokud se rozhodnete přijet k vlaku vlastním autem a pokračovat dál železnicí, musíte počítat s tím, že buď budete obtížně hledat parkovací místo, nebo zaplatíte za parkovné cenu, která vám už beztak vysoké jízdné výrazně prodraží. Pochopitelně železnici tak ubývá cestujících. Jak se železnice zachová? Zdraží jízdné, aby nahradila úbytek pasažérů. Díky tomu dál poklesne počet cestujících. Tak se zase zdraží. Další úbytek. Další zdražení. Půjde to tak do nekonečna? Samozřejmě ne. Nastane okamžik, kdy vlastník tuto železnici zruší pro nízký počet přepravovaných osob.

Nevybere se díky hospodářskému poklesu očekávaný přírůstek na daních? Nevadí. Zavedeme novou daň. Ta se patrně také nevybere v požadované výši. Bohužel tady příklad se železnicí neplatí. I kdyby daně byly díky tomu obdobně neefektivní, nezruší se.

S námi a mezi námi žijí lidé pod hranicí minimálních příjmů. Netvoří ale naštěstí většinu společnosti. Proto se jimi v této úvazu nebudu zabývat. Většinu společnosti naopak tvoří domácnosti s napjatým rodinným rozpočtem.

Kdysi se hodně mluvilo o spotřebním koši domácnosti. Tento pojem se dnes používá velmi zřídka. Patrně to není náhoda. Tento spotřební koš se totiž v poslední době vyvíjí velmi nepříznivě. Jaké jsou rozhodující výdaje běžné domácnosti? Nájemné tvoří vysokou položku, ale tvoří jen část nákladů na bydlení.

Nějak zapomínáme na další položky, které s tím souvisí – vodné a stočné, teplo, úklid, odvoz odpadků, výtah a samozřejmě elektřina a plyn. K tomu si klidně připočtěte náklady na telefon a dopravu. Toto jsou výdaje, na kterých se mnoho ušetřit nedá. Zbývá tedy relativně málo na běžné utrácení. To ovšem znamená snížení maloobchodního obratu. Samozřejmě se svými důsledky – snížení domácí výroby, snížení počtu pracovních míst a tím samozřejmě zvyšování mandatorních výdajů státu a další pokles ve výběru daní. Neobstojí námitka, že stačí, když se daň z přidané hodnoty vybere na zmíněných nutných nákladech a zdaněním zisků těchto firem. Tyto firmy totiž své neúměrné zisky zatěžují takovými mzdovými a dalšími náklady, aby snížily základ pro výpočet daně ze zisku. Navíc se často jedná o zahraniční firmy, které své přebytky úspěšně vyvážejí. Pozor ještě na jednu věc – bohatí mají jeden žaludek, stejně jako chudí.

Svými příjmy tedy pokles maloobchodního obratu nenahradí. Navíc velmi významnou část svých příjmů realizují v zahraničí na exotických dovolených a zahraničních nákupech včetně nemovitostí.   

Jiný konkrétní případ. Zavedení „daně na lokální topení“ (a povinná revize topení každé dva roky není nic jiného než daň, protože určitě nebude zadarmo) si v domácnostech s napjatým rozpočtem vynutí buď snížení nákupu uhlí, nebo jinou úsporu zase na úkor maloobchodního obratu. Bude-li se méně topit, musíme počítat s nárůstem nákladů na zdravotní péči.

Cena benzinu nebo nafty je podobný případ. Při dnešních cenách řada rodin omezila cesty autem. Pokles prodeje nahrazují čerpací stanice zvyšováním ceny, aby si udržely své tržby. Zdražení vede k dalšímu poklesu spotřeby a to zase k dalšímu zdražení. Důsledek? Dříve kamiony, obchodní zástupci i turisté přijížděli ze zahraničí s prázdnou nádrží, aby tankovali u nás. Dnes přijíždí s plnou, aby snížili náklady. Nemusím zdůrazňovat daňový výpadek – všichni víme, jaká je spotřební daň z pohonných hmot. Staromilce bych rád upozornil, že úspora pohonných hmot dnes už neznamená devizové úspory, které se kdysi vyplácely téměř za jakoukoli cenu. Dnes skutečně znamená jen pokles vybrané daně.

Německá sociální demokracie léta razí politiku snížení daňové zátěže lidí s nižšími příjmy jako předpoklad oživení ekonomiky. Tito lidé totiž jakoukoli úsporu na daních okamžitě uplatní na trhu nákupem potravin nebo zboží. Snížení daní bohatých tento efekt nemá. Ti totiž své potřeby bez problémů naplňovali již předtím, a proto takové úspory pouze ukládají.

Myšlení současných pravicových rádoby finančních odborníků není motivováno špatnými úmysly – jenom nevytváří prostor pro změnu současných ekonomických trendů.

JUDr. Petr Lachnit (ČSSD)
zástupce starosty Městské části Praha 5