V polovině 90. let jsem se v pozici velvyslance Česka v USA podílel na přesvědčování tamních politiků, že rozšíření Severoatlantické aliance směrem na Východ má smysl. Nebyly to jednoduché diskuse. Ale nakonec to, co by bylo ještě deset let předtím představou z říše snů, se podařilo – 12. března 1999 se Česká republika definitivně stala členem Aliance. Získala tím nejlepší bezpečnostní záruky v historii. Díky vstupu do NATO a z toho vyplývající dělby práce je naše obrana mnohem levnější a účinnější.

Po více než třinácti letech se však situace v Alianci zásadně mění. Předně se v důsledku ekonomické krize zvyšuje uvnitř NATO propast mezi jednotlivými členy a jejich schopnostmi. A dále dochází k přesunu ekonomické moci do sie, kdy země jako Čína či Indie čile zbrojí a požadují vyšší podíl na rozhodování v globálních otázkách.
 
Vždy existoval rozdíl mezi schopnostmi evropských spojenců a americkými, ale nyní se nebezpečně prohloubil. V roce 2001 byl americký podíl na obranných výdajích členských zemí Aliance padesát procent. Dnes je více než 75 procent. V roce 2010 byly výdaje na obranu USA 600 miliard eur a zemí EU 189 miliard. Provozní výdaje na jednoho vojáka amerických ozbrojených sil činily 283 tisíc eur, na jednoho evropského vojáka 76 tisíc. Přesun moci do Asie zase dokazuje i obracení pozornosti USA na Západ, do Tichomoří.
 
Američané se zároveň vzdávají ambice vést dva konflikty najednou a oslabují přítomnost v Evropě. Nezpochybňují závazek o společné obraně zakládající smlouvy NATO, nicméně tlačí na Evropany, aby se stali silnějšími, rovnějšími, a tedy věrohodnějšími. Nežádají po nás, abychom podobně jako oni obrátili svůj zrak k Asii. Chtějí, abychom byli schopni zajistit Evropu a okolí.
 
Od našeho vstupu do NATO rostl rozpočet na ozbrojené síly, vojáci více cvičili, byla zahájena reforma, která původně počítala s konstantními výdaji na obranu ve výši dvou procent HDP. Situace se změnila a dnes jsou výdaje na obranu 1,1 procenta HDP. Vyrovnání se s deficity a nastartování růstu ekonomiky je důležité a i ministerstvo obrany se musí chovat zodpovědně a spořit. Ostatně od nástupu do funkce provádím kroky, aby se organizace, kterou řídím, chovala efektivněji a racionálněji.
 
Nesmíme ale zapomínat na to, že zajištění obrany patří mezi základní pilíře státu – lidé se nezačali sdružovat do komunit kvůli sociálním dávkám, ale kvůli zajištění vnější i vnitřní bezpečnosti. A nyní jsme na hraně – úkoly jsou stejné jako před lety, ale peněz je oproti původním předpokladům o 40 procent méně.
 
Asi si nikdo, když jsme vstupovali do NATO, nepředstavoval, že největší hrozbou Aliance po třinácti letech nebude konkrétní nepřítel, ale krize důvěry. Pokud totiž všichni budou škrtat a oslabovat vojenské schopnosti, přestaneme věřit ve vzájemnou pomoc a ze spojenectví nezbude nic. A jestliže dnes někdo říká, že rozpočet na obranu je příliš vysoký, pak si musí uvědomit, že pokud nebude Aliance, budeme muset vydávat násobně více než nyní, abychom zajistili bezpečnost naší země.

RNDr. Alexandr Vondra
 místopředseda strany
 senátor PČR
 ministr obrany

Vyšlo v MF Dnes

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.