Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Václav Havel se určitě velmi zasloužil o mnoho dobrého. Pro návrh, kterým to vytesáme do kamenných desek zákona, však ruku nezvednu. Opakuji tady už poněkolikáté, že zákonodárci nejsou od toho, aby formou zákonů zhodnotili minulost. Zhodnotili, tedy v dokonavém tvaru slovesa – hodnotit jistě nechtě musíme pořád. Jaký my máme na to patent? Jaký na to mám patent zrovna já, vy? Spolu s mnohými z vás jsem byl proti návrhu, který by podobně ocenil zásluhy prezidenta Edvarda Beneše. Tehdy v březnu roku 2004 nás bylo pro zamítnutí návrhu zákona 44. 12 bylo pro schválení. Tisk měl číslo 285. Dnešní tisk má shodou okolností také číslo 285. Sněmovna nás pak přehlasovala. Už to je absurdní – jedna komora zásluhy viděla, druhá je neviděla.

Kdo má pravdu? Inu ta první, je v ní více hlasů, takže se může začít tesat. O pravdě minulosti, o zásluhách tak rozhodne sčítání hlasů z 281 možných.

Dneska jeden parlament zásluhy Václava Havla ocení, jiný parlament bude chtít zákon zrušit. Pomník se postaví, zbourá a pak eventuálně znovu postaví. Čestné občanství města se udělí, pak se vyškrtne, vytrhne či začerní a pak se eventuálně zase škrtne to vyškrtnutí. Na důležité fotografii se sporná postava vyzmizíkuje a pak se tam zase vrátí.

O to všechno se u nás už dlouho vedou líté boje. Někdy to vypadá tak, že boje o pomníky a desky a zápisy jsou pravé české dějiny, protože ty se u nás odehrávají vskutku nejméně dvakrát. Jednou ve skutečnosti, ne příliš povedeně a málo hrdinsky, a pak podruhé v bojích o jejich interpretaci, o zásluhy a hlavně o symboly. To už všichni vědí, na které straně mají stát. V těch prvních dějinách si mnozí nebyli jisti a čekali, nebo dokonce stáli na druhé straně, samozřejmě omylem.

Už nějakou dobu to s námi vypadá tak, že ty druhé boje jsou ty pravé boje, i když se při nich spíše šustí papírem, než stavějí barikády či obsazuje budova rozhlasu. Kdo se nestihl účastnit těch prvních dějin, hrne se do těch druhých. Je to pošetilé až trapné, ale už velmi tradiční české počínání, za kterým bývá nejednou špatné svědomí.

Pokud jde o spory, polemiky, boje o interpretaci minulosti, je to normální. Takových sporů, polemik a bojů dokonce nikdy není dost. Ale neměli bychom mít přitom v rukou kladiva a dláta či čím se to teše do kamene. My tady tešeme identifikačními kartami.

Takovéto zákony – upozorňuji vás – jaký máme dnes před sebou, schvalujeme snad jen my, Češi, Moravané a Slezané. Zřídili jsme si pro jistotu také státní orgán pro studium minulosti, o kterém jsme se zákonem usnesli, že byla až do 17. listopadu odpoledne totalitární. Není o čem bádat. Stovky knih historiků a politologů jsou k ničemu, my jsme to již uzákonili.

Ještě také Francouzi podobně uzákoňují minulost, takže se mi dnes velmi hodí připomenout, že právě včera Státní rada – francouzská obdoba našeho Ústavního soudu – jednohlasně prohlásila čerstvě schválený zákon o trestnosti popírání genocidy Arménů za protiústavní. Tam šlo zase o to, že zákon se politicky někomu před volbami hodil, nejspíše prezidentu Sarkozymu, protože je výrazně protiturecký, hodil se pravici vůbec, protože je ve Francii velmi protiislámská. Státní rada se odvolala na Deklaraci lidských práv z roku 1789, kde se konstatuje, že svoboda sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka.

Ten zákon, který prošel oběma komorami – já ho nesrovnávám samozřejmě úplně s tím, který máme před sebou – ale to základní má společné. Ten zákon postihoval jedním rokem vězení a pokutou 450 tisíc euro toho, kdo by negoval arménskou genocidu.

Vážené paní senátorky, páni senátoři. Nikdo z nás nesejme naši minulost, naši odpovědnost. Tu osobní i tu národní. Vzpomínáme na ni, poznáváme ji, zpytujeme svědomí, které snad každého občas trápí. Žádný zákon nám to neulehčí, ani když minulost vydláždíme deskami zákonů, na kterých budou vytesány naše momentální pravdy. Vyrovnávání se s minulostí, o které se pořád dost nesmyslně mluví – říkám vyrovnávání, nikoli vyrovnání – není nic jiného, než suma našich osobních zpytování, nikoli sbírka zákonů o zásluhách a vinách. Zákony o minulosti jsou přesně to, co nás od takovéhoto vyrovnávání vzdaluje. Děkuji za pozornost.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.