Vážení hosté, dámy a pánové,

příležitost promluvit k Vám zde na London School of Economics and Political Science je pro mne velkou ctí a privilegiem. Reputace LSE jako instituce daleko přesahuje hranice Spojeného království. Akademická komunita university a její vynikající curriculum tvoří unikátní intelektuální prostředí a ideální místo pro reflexi klíčových otázek, kterým v současnosti čelíme.

Dovolte mi zaměřit se v mé řeči na Evropu. V následujících minutách zmíním pět výzev, kterým Evropa musí věnovat pozornost, pokud chce zajistit své vedoucí postavení ve světě.

Za prvé budu hovořit o měnící se pozici Evropy v dynamickém globálním systému; za druhé o výhodách otevřených trhů a volného obchodu pro EU; za třetí o potřebě zvýšit konkurenceschopnost našich výrobků. Ve čtvrté části se soustředím na jednotný trh a nakonec se krátce dotknu příštího víceletého finančního rámce.

Současný vývoj v Evropě nepřipouští pochybnost o tom, že pozice kontinentu ve světě se radikálně mění. Snažíme se nalézt cestu k obnovení udržitelného ekonomického růstu a uspět uprostřed rostoucí světové hospodářské konkurence. Evropa hledá novou úlohu v měnící se geometrii globálních velmocí a geo-ekonomické a geo-politické rovnováze.

V této souvislosti představují stávající ekonomický vývoj a turbulentní finanční trhy vskutku naléhavou hrozbu. Ekonomická krize může v těchto dnech destabilizovat a poškodit zemi víc než cokoli jiného. Může navýšit i potenciál dalších rizik. Zůstane-li neřešena, může se krize ekonomická proměnit v krizi politickou a v extrémních případech dokonce v krizi demokracie.

Může být bolestivé to přiznat, ale mnohé z našich dlouho zastávaných názorů a přesvědčení, které byla v uplynulých desetiletích potvrzována hospodářským rozvojem, jsou dnes ohroženy: uvažte například naše přesvědčení, že svět si vždy bude žádat evropské výrobky; nebo že Evropa má dostatek pracovních míst pro své obyvatele; či že naše životní úroveň se bude vždy pouze zvyšovat; nebo – a to zejména – naši jistotu, že evropské státy vždy budou patřit mezi globální ekonomické a politické vůdce, jejichž hodnoty budou obecně přijímány. Tato stanoviska jsou v současnosti jedno po druhém zpochybňována.

Dovolte mi uvést příklad: budou-li pokračovat nynější trendy, mohly by vůdčí státy EU vypadnout ze seznamu deseti nejmocnějších světových ekonomik již v polovině století. Recese vymazala čtyři roky ekonomického růstu Evropy a naše roční tempa růstu jsou významně nižší, než bývala.

Bez silného udržitelného růstu je naše budoucnost nejistá a evropský sociální model se stane v dlouhodobém horizontu neudržitelným. Chceme-li vzkvétající a prosperující Evropu, musíme se soustředit na konkurenceschopnost a produktivitu.

Musíme otevřít světu naše ekonomiky a plně uvolnit potenciál světového volného obchodu. Je důležité identifikovat naše slabá místa a pochopit to, co nás brzdí, abychom mohli účinně reagovat na překážky našeho růstu.

Protekcionismus a zábrany kladené volnému obchodu představují jednu takovou překážku. Mnoho lidí se v této souvislosti obává zaplavení Evropy levným zbožím z celého světa, zvláště pak z Asie.

V reakci na to se v mnoha částech Evropy zvedá vlna protekcionismu. Dovolte mi vyjádřit se přímo: uchýlení se k politice protekcionismu a příliš silná orientace na domácí poptávku nejsou životaschopné strategie.

Zatímco zbytek světa se již dokáže, jak se zdá, obejít bez poptávky Evropy, naše stabilita a růst jsou závislé na obchodní interakci s jinými velkými světovými ekonomikami.

Autarkie, izolace evropských trhů od zbytku světa, by podle mého názoru nevyhnutelně vedla k celkovému úpadku našeho kontinentu. Namísto toho musíme diverzifikovat a silněji propagovat náš export.

Otevřeme-li se novým trhům a budeme-li aktivně a asertivně přistupovat k novým zdrojům bohatství, výhody takového přístupu se brzy projeví. Svobodný, spravedlivý a otevřený obchod je silným stimulem růstu a zaměstnanosti. Podle Evropské komise by ukončení všech probíhajících jednání o smlouvách mezi EU a třetími zeměmi mohlo ročně přinést až 90 miliard euro do HDP EU. Tento rok by EU měla uzavřít dohody o volném obchodu s Indií, Kanadou, zeměmi východního sousedství a s řadou států sdružení ASEAN.

Jednání o volném obchodu s Japonskem by měla být zahájena v létě. Navzdory tomu je stále potřebná větší aktivita. EU například ve srovnání s Ruskem či USA věnuje nedostatečnou pozornost účasti na Východoasijském summitu. Zástupce EU nadto chyběl na posledních summitech zemí ASEAN. Je velmi důležité ukázat naší přítomnost a náš zájem o asijské trhy také symbolicky.

Ekonomická spolupráce s USA je ovšem stejně důležitá. Měli bychom proto zmapovat všechny možnosti posilování našich hospodářských vztahů, včetně dohody o volném obchodu mezi EU a USA.

A konečně nelze opomenout Čínu. Vzhledem k jejímu příspěvku ke světovému růstu a její stále rostoucí úloze v globálním systému nesmí být Čína vynechána z našich strategických úvah. Je nutné ustanovit konzistentní přístup k našim obchodním a investičním vztahům s Čínou s cílem posílit naše ekonomické vazby – a nezapomenout přitom ani na jiné, politické otázky.

Na první pohled se může zdát divné, že jako premiér relativně malé země v srdci Evropy volám po režimu volného obchodu se třetími státy. Česká republika má však velmi otevřenou, exportně orientovanou ekonomiku a podíl českého vývozu na HDP představuje více než 70 %. Nicméně v současnosti 80 % tohoto vývozu míří do EU, zejména do zemí eurozóny, což českou ekonomiku činí nejen velmi závislou na vývoji v eurozóně, ale také velmi zranitelnou.

V našem zájmu je tak diverzifikovat vývoz s cílem stabilizovat naše hospodářství, což platí nejen pro Českou republiku, ale pro EU jako celek.

Nemůžeme však zvýšit vývozy, pokud naše zboží není konkurenceschopné. Z tohoto důvodu je třeba v první řadě posílit konkurenceschopnost celého evropského kontinentu. Cílem by mělo být zaměření se na vysoce kvalitní produkty a špičkové technologie. V současné době se členské státy EU soustředí především na úsporná opatření a konsolidaci rozpočtů, což je nezbytné a zcela správné. Nicméně, tato opatření sama o sobě k obnově hospodářského růstu nestačí. Musí být doplněna racionální podporou konkurenceschopnosti a domácí poptávky.

Zkušenosti z posledních měsíců zcela jasně ukazují, že má-li měnová unie přežít, je třeba ji transformovat do podoby fiskální unie. Ale ani fiskální unie nemůže fungovat, pokud celá řada členských států čelí přetrvávajícím problémům s konkurenceschopností. Další nezbytný krok tak představuje vytvoření "Unie růstu a konkurenceschopnosti".

V tomto úsilí eurozóna jistě najde silnou podporu ze strany členských států, mimo eurozónu. Agenda konkurenceschopnosti a růstu může být pojítkem mezi státy EU17 a státy EU27.

Je paradoxní, že nečlenské státy eurozóny jsou dnes mnohem otevřenější ke spolupráci v otázkách konkurenceschopnosti a růstu, například v oblasti jednotného trhu, než státy eurozóny představující tzv. "jádro".

Vnitřní trh se ukázal jako spolehlivý a účinný nástroj pro zajištění prosperity a hospodářského růstu. Osobně proto považuji za velmi nešťastné, že je tato skutečnost v současné době zastiňována různými prorůstovými prohlášeními, pakty a záchrannými mechanismy.

Tyto náhražky dobře fungujícího jednotného trhu, často prezentované pod svůdnými jmény, nejsou v mnoha případech ničím víc než prázdnými prohlášeními vyjadřujícími naději politiků na bezbolestné dosažení růstu a vytvoření pracovních míst. Prosperitu však nelze budovat na základě politických deklarací a nekonečných summitů.

Místo toho je třeba věnovat úsilí reálným opatřením a konkrétním krokům při odstraňování bariér pro řádné a efektivní fungování vnitřního trhu a jeho čtyřem svobodám, které tvoří samotné jádro evropské integrace.

To, co rozhodně nepotřebujeme, jsou nové daně, které by se omezovaly pouze na EU, ani petrifikaci systémů sociálního zabezpečení nebo zavedení dalších a dalších antidiskriminačních směrnic, které jen zatěžují podnikatele a omezují flexibilitu pracovního trhu.

EU dnes není monolitickou strukturou homogenních států, ale komunitou různorodých členů s rozdílnými ekonomickými, sociálními, kulturními a dalšími tradicemi a specifiky. Tyto rozdílné zájmy odrážejí různé úrovně a metody integrace preferované jednotlivými členskými státy v rozličných oblastech. Například eurozóna má samozřejmě docela specifické potřeby a požadavky, jež jsou pochopitelně odlišné od zájmů těch členských států, které se neúčastní měnové unie. Vícerychlostní Evropa je dnes realitou. I když by bylo možná lepší mluvit o variabilní geometrii nebo o principu Evropa "à la carte".

Slovo "rychlost" je v tomto případě zavádějící, protože předpokládá, že všechny státy mají v úmyslu dorazit do shodného cílového místa, jen různou rychlostí. Ve skutečnosti by ale každý stát měl mít možnost svobodně rozhodovat o úrovni evropské integrace, která je pro něj uspokojivá, tedy o tom, zda se zapojí např. do fiskální nebo daňové unie – ovšem za předpokladu, že existují dostatečně pevné společné základy, na nichž lze stavět.

Tím společným základem je a musí zůstat vnitřní trh, ačkoli zdaleka není bez vad. V tomto kontextu plně vítám nedávný společný dopis, který Česká republika spolu se Spojeným královstvím a dalšími 10 státy zaslala předsedům Evropské rady a Komise. Dopis zmiňuje konkrétní náměty a opatření v oblasti vnitřního trhu, jež je třeba bez prodlení podniknout na národní i evropské úrovni. Doufám, že jeho obsah bude zohledněn v závěrech nadcházející Evropské rady, a přispěje tak k návratu problematiky vnitřního trhu na přední místa unijní agendy.

Zaprvé musíme liberalizovat vnitřní trh se službami, které v současnosti představují téměř 4/5 našeho HDP. Je třeba urychleně odstranit omezení, která brzdí přístup na trh se službami a hospodářskou soutěž. Rovněž musíme zlepšit standardy provádění a vymahatelnost legislativních ustanovení o vnitřním trhu.
V tomto ohledu je zcela nezbytné plně provést směrnici o službách a zajistit její plnění ve všech členských státech. Podle mého názoru by všechna restriktivní opatření přípustná podle uvedené směrnice měla být podrobena přísnému posouzení z hlediska proporcionality a ta opatření, která v něm neobstojí, by měla být následně zrušena.

Vedle služeb představuje další klíčovou součást vnitřního trhu, jež vyžaduje naši pozornost, digitální jednotný trh. Ačkoli digitální ekonomika zažívá rychlý rozmach, nadále existují překážky bránící jejímu plnému rozkvětu, např. nízké objemy přeshraničního obchodu či rozdílné národní režimy autorských práv.
EU by měla motivovat podnikatele i spotřebitele, aby s důvěrou obchodovali on-line, a to především prostřednictvím zjednodušení postupů udělování licencí, vybudováním funkčního přeshraničního rámce pro ochranu autorských práv a prostřednictvím vytvoření bezpečného a cenově dostupného systému pro přeshraniční on-line platby.

Další důležitý segment vnitřního trhu tvoří trh s energií. Musíme splnit náš závazek na jeho dokončení do roku 2014. Členské státy by proto měly bez zbytečných odkladů plně provést ustanovení tzv. Třetího energetického balíčku.

Pokud chce Evropa zůstat konkurenceschopná, musí věnovat náležitou pozornost oblasti inovací. Světová konkurence je zde den ode dne nelítostnější a jediný způsob, jak v ní obstát, spočívá v soustředění se na výzkum a inovace. Evropa vždy měla ambici hrát v této sféře vedoucí úlohu, avšak realita dosud za tímto přáním pokulhává. Neměli bychom však na tuto ambici rezignovat, nýbrž naopak zvýšit naše úsilí a závazky podporovat inovace.

Naším cílem musí být také dokončení Evropského výzkumného prostoru, který poskytne nejlepší možné prostředí pro podnikatele a inovátory ke komerčnímu využití jejich myšlenek. V centru evropského výzkumu musí rovněž být inovace tažené poptávkou a podpora malých inovativních podniků prostřednictvím dostupného investičního kapitálu pro rizikové projekty.

Další svébytný problém, jenž brzdí činnost podnikatelů, a tím i hospodářský růst, představuje nadměrná regulace v EU. Je zapotřebí provést radikální debyrokratizaci. Je dobře, že se unijní instituce zavázaly redukovat administrativní zátěž pro nejmenší podniky, nicméně je nutné pokračovat dál a rychleji.

Všechny legislativní návrhy by měly být posuzovány také z hlediska regulatorní zátěže, kterou přinesou.

Kromě odstraňování přebujelé byrokratičnosti, považuji za stejně důležité podniknout kroky jak na národní, tak na evropské úrovni, jež podpoří lepší fungování a pružnost evropských pracovních trhů tak, aby byly s to nabídnout pracovní příležitosti. Konečně bychom měli též podpořit větší mobilitu pracovníků uvnitř EU a snížit počet regulovaných profesí v Evropě.

Pokud chceme s výstavbou vnitřního trhu postoupit dále, je třeba urychleně řešit všechny výše uvedené problémy. Přístup k agendě vnitřního trhu je totiž indikátorem, který do značné míry ukazuje, zda EU opravdu usiluje o konkurenceschopnost a hospodářský růst, a tedy o zachování svého světového postavení, nebo zda se vydá cestou izolace a úpadku.

Kromě oblasti vnitřního trhu bych rád zmínil ještě jednu aktuální problematiku, totiž probíhající debatu o příštím víceletém finančním rámci po roce 2013.

Evropský rozpočet jednoznačně potřebuje modernizovat. Musí se více zaměřovat na ekonomický růst a konkurenceschopnost. V čase krize, kdy všechny členské státy přizpůsobují své státní rozpočty a přijímají úsporná opatření, musí podobně činit i Evropská unie.

Krize navíc odhalila i skutečnost, že štědré dotace z fondů kohezní politiky a společné zemědělské politiky zdaleka nepřinesly svým příjemcům jen prosperitu. Právě naopak, v řadě případů tyto prostředky působily jako sladký jed. Místo aby napomohly zvýšit konkurenceschopnost cílových členských zemí, byly tyto peníze začasté utraceny za rozmařilé projekty. Někdy to vedlo až k deformaci řádného fungování celých průmyslových odvětví, či odvádělo pozornost a prostředky od skutečných problémů.

Nechci tvrdit, že společná zemědělská politika a kohezní politika by měly být zrušeny úplně, avšak za nových okolností by měly být radikálně reformovány.

Musí být mnohem efektivnější, zaměřené na výsledky a musí poskytovat opravdovou přidanou hodnotu. Proto by měla být přísněji kontrolována správa těchto prostředků a poměr mezi náklady a přínosy by měl hrát významnou úlohu v rámci kriterií pro posuzování konkrétních projektů.

Kohezní politika by se měla soustředit pouze na nejméně rozvinuté regiony a státy Unie a podporovat projekty, které skutečně zvyšují jejich konkurenceschopnost a hospodářský růst.

Dále si už nemůžeme dovolit stavět dálnice vedoucí odnikud nikam či vydržovat nekonkurenceschopné evropské farmáře, aby pěstovali dotované jídlo, které následně vykoupíme a rozdáme evropským chudým.

Naším hlavním úkolem musí být reforma unijního rozpočtu tak, aby odpovídal současným výzvám, jimž EU čelí. [Abych uvedl příklad: Všichni zde velmi dobře víme, že EU není předindustriální agrární ekonomikou. Kdyby však u nás přistál mimozemšťan a podíval se do unijního rozpočtu, mohl by velmi snadno nabýt podobného dojmu, neboť společná zemědělská politika stále představuje více než 40 % celého evropského rozpočtu. Takový stav nemůže do budoucna pokračovat.]

Krize rovněž obnažila všechny nedostatky existující v současném institucionálním fungování EU, a především eurozóny. Na druhou stranu představuje zároveň silný impuls k provedení dlouho odkládaných opatření, nezbytných k jejich odstranění a k překonání krize. Nabízí také prostor pro zamyšlení se nad našimi prioritami a návrat k samým základům evropské integrace, obzvláště vnitřnímu trhu. Těší mne, že jsem dnes právě ve Spojeném království, zemi, která vždy byla čelným zastáncem agend svobodného obchodu, jednotného trhu a hospodářského růstu.

Jsem přesvědčen, že tato role Velké Británie v EU je nenahraditelná a že vždy zůstane klíčovým obhájcem uvedených priorit. Dámy a pánové, letos slavíme 20. výročí trvání vnitřního trhu. Nepromeškejme tedy příležitost jej významně dále rozvinout. Nepochybuji, že společně se Spojeným královstvím a dalšími stejně smýšlejícími členskými státy se nám to může podařit. Je už nejvyšší čas.

Děkuji Vám za pozornost.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.