Po mrazivé střední Evropě (v Lánech, kde jsem se skoro 2 týdny léčil po zranění kotníků a operaci očí, bylo v neděli ráno 24,8°C, samozřejmě mínus) dlouho očekávaná cesta na jih, resp. na jihovýchod teplo nepřináší. V Ankaře je, když v dopoledních hodinách přilétáme, mínus tři stupně a sněží. Konec konců, před měsícem v saudskoarabském Rijádu také žádné vedro nebylo.

Na státní návštěvě jsem byl v této velké zemi, která má 73 milionů obyvatel, v roce 2006 a od té doby se Turecko výrazně posunulo – nejen ekonomicky, ale i politicky a zahraničně-politicky. Stalo se významným hráčem na světové politické scéně. Je to vidět. Je to vidět i na hlavním městě. Ankara je téměř pěti milionové moderní velkoměsto. Po krizovém poklesu o více než 4% v roce 2009 (jako u nás) byl ekonomický růst v obou posledních letech více než 9% a Turecko se tím v tempu růstu zařadilo dokonce před Čínu na 1. místo ve světě. Je to u nás trochu podceňováno, říkám-li u nás, myslím v celé Evropě. Turecko je i významnou zemí Blízkého východu a v této souvislosti jsme zvědavi, zda se naší návštěvy dotkne situace v sousední Sýrii, od které budeme v závěru našeho pobytu vlastně nedaleko.

Státní návštěva začíná, stejně jako před šesti lety, položením věnce v Atatürkově mauzoleu. Kemal Atatürk, který v roce 1923 po pádu Osmanské říše založil novodobý turecký stát, je zde stále nesmírně uctíván. I ceremoniál tomu odpovídá. Připomeňme si, že Atatürk hned na počátku zformuloval cíl „přimknutí se k Západu“ (což nikdo jiný v muslimském světě do dnešního dne neudělal), zrušil sultanát a chalífát, zavedl latinku, právo šaría nahradil občanským a trestním zákoníkem evropského typu. Modernizoval turečtinu, zavedl příjmení a řadu dalších Západem inspirovaných změn. V jistém smyslu lze jeho působení přirovnat k reformám cara Petra I. v Rusku o dvě století dříve. Ve srovnání s dnešními pohyby v tomto regionu – po tzv. „arabském jaru“ loňského roku – to byly změny téměř neuvěřitelné. Tehdy ale ještě neexistovala politická korektnost, globální vládnutí, vývozy demokracie, Rada bezpečnosti, ani Evropská unie, a proto takové změny byly možné. Vývoj v dalších desetiletích ukázal, že proces přiblížení orientální země Západu a jeho modelu společnosti je značně komplikovaný a dlouhodobý, ale pozitivní je, že v Turecku jde o tendenci pevnou a trvalou.

Potom následovalo velmi přátelské oficiální přijetí v Prezidentském paláci, jednání s prezidentem (nejdříve pouze prezidentských párů, potom celých delegací a tisková konference). S prezidentem Gülem se řadu let známe (ještě když byl tureckým ministrem zahraničí) a před třemi lety byl na návštěvě u nás. Turecko o nás ví, je si vědomo tradice a síly našeho průmyslu a váží si naší podpory jejich členství v Evropské unii.

Pozdní oběd je na pozvání předsedy Tureckého parlamentu Çiçeka, který byl v Praze na návštěvě loni v listopadu. Mluvíme o důvodech, proč se rozhodli z ústavy vyškrtnout senát a o situaci v sousední Sýrii, se kterou má Turecko nejdelší hranici.

Po setkání s místopředsedou turecké vlády pro ekonomiku Ali Babacanem, který byl dlouhá léta hlavním vyjednavačem Turecka o vstupu do EU, a proto jsme se často setkávali, následovalo Česko-turecké podnikatelské fórum, které zahajujeme spolu s tureckým prezidentem. V mé delegaci je i ministr průmyslu a obchodu Kuba a zatím největší delegace českých podnikatelů, která kdy takto do ciziny jela, zorganizována Svazem průmyslu a dopravy. Zahraniční obchod mezi našimi zeměmi roste a i proto jsme tady.

Večer se koná oficiální státní večeře pořádaná prezidentem Gülem, na kterou pozval i polovinu naší podnikatelské delegace (což se doma snažíme dělat také). Oba pronášíme projevy. Zdůrazňuji v něm mimo jiné „trpělivé čekatelství Turecka na členství v EU“, ale o tom více až zítra.

Václav Klaus, Právo, 15. února 2012