Není jich moc, přesto se kolem nich točí nejen jejich vlastní byznys, ale i politika. Buď přímo, nebo v zákulisí. „Zkušenosti s miliardáři v politice jsou vesměs špatné. Většinou vytvoří politické hnutí, které je nějakým způsobem zcela závislé na nich, nikoli na vnitřních demokratických strukturách. Hnutí nějakou dobu uspějí, ale pak se začnou projevovat problémy s vnitřní demokracií, protože mechanismy nefungují tak jako ve standardních politických stranách. Nastává většinou propojení politiky, byznysu a médií, protože politici si pojišťují svou pozici tím, že skupují média, aby měli větší kontrolu,“ uvedl politolog Jiří Pehe.

Zkušenosti s tímto druhem byznysmenů může ovlivňovat i to, jak k majetku vlastně přišli. „Miliardářů v politice je málo a často jsou skrytí. Lidé, kteří získali majetek, a pokud to není dědictví nebo výhra, tak mají manažerské zkušenosti, intuici nebo nějaký druh talentu, což by se dalo v politice zúročit. Politika ale není podnikání a je to disciplína, kde daleko více záleží na empatii, komunikaci, týmové hře, což často lidé, kteří byli zvyklí řídit koncerny, úplně zvyklí nejsou a může jim dělat problém chápat základní abecedu politiky,“ popsal politolog Lukáš Jelínek. „Úspěšní podnikatelé mohou být pro politiku přínosem, ale pokud se chovají neeticky, tak pochopitelně mohou být i velkým rizikem,“ dodal.   

Berlusconi se o moc nedělil, volby vyhrál napoprvé 

Typickým příkladem majetného muže v politice je bývalý předseda italské vlády Silvio Berlusconi. „Šel na to možná trochu jinak než někteří z těch miliardářů, které vidíme tady u nás, protože se nejprve pokusil založit politické hnutí Forza Italia, teprve pak z něj vytvořil politickou sílu. Měl to štěstí, že hned napoprvé vyhrál volby a nemusel se s nikým dělit o moc, ale viděli jsme, že jeho způsob opakovaně nefungoval,“ uvedl Pehe a popsal i další příklady.

„Ve Spojených státech amerických se asi před 25 lety pokoušel do politiky vstoupit miliardář Ross Perot, také to nedopadlo velmi slavně. Založil si hnutí, které bylo dost populistické, a nikdo přesně nevěděl, co je jeho cílem. Působilo asi čtyři roky a pak zkrachovalo. Například v Polsku se pokoušel kanadský podnikatel, miliardář Tymiński, původem z Polska, vyhrát prezidentské volby proti Walesovi. Nakonec prohrál, ale bylo to těsné. Frank Stronach v Rakousku se účastnil voleb se stranou Team Stronach a také to nedopadlo slavně,“ doplnil Pehe s tím, že teď vidíme nejrůznější pokusy ve střední Evropě vstup velmi bohatých lidí do politiky zopakovat.

Jak dále upozornil, je potřeba ale také rozlišovat mezi těmi miliardáři, kteří chtějí uspět díky nějaké politické straně a chtějí si podmanit vládní politiku, a lidmi, kteří kandidují třeba v prezidentských volbách, jako byl Ross Perot, Kiska nebo oligarchové na Ukrajině, protože ti často bývají jen ceremoniální figurou.

Miliardáři jsou v permanentním střetu zájmů

Bohatí lidé se trvale ocitají v podezření, že mohou nahrávat sobě, svým firmám, bývalým firmám nebo svým někdejším obchodním partnerům. „Je to jeden z důvodů, proč v evropských zemích moc miliardářů mezi politiky nenajdeme, protože pokud do tohoto světa vstoupí, tak mohou být obviněni právě ze střetu zájmu. Obávají se toho, že po nich bude žádáno, aby se zřekli svého podnikání, protože samozřejmě jde o střet zájmů. U nás si Andrej Babiš dal formálně výpověď, ale stejně má podniky pod kontrolou. V Německu nebo Británii by musel politik udělat ještě něco více a odstřihnout se od přímého vlivu na své podnikání. Pokud jde o Berlusconiho, o jeho konfliktech zájmů se v Itálii mluvilo a psalo celou dobu,“ upozornil politolog Josef Mlejnek.