Kvůli nebezpečí nákazy koronavirem se začalo s tzv. chytrou karanténou. Byl tím ovšem ohledně ochrany osobnosti překročen příslovečný Rubikon. Lidé a jejich kontakty jsou elektronicky sledováni, i když musí dát svolení. Co tomu říkáte?

Možná přišel čas zavést chytrou hranici. Pod tímto pojmem si představuji určitý komplex právních institutů a technických opatření, jak vysvětluji níže. Nejde o žádné znovuzadrátování hranic. Přeshraniční spolupráce začala hned po listopadu 1989, dávno před vstupem naší země a okolních států Visegrádské čtyřky do Evropské unie. Šlo o iniciativu zdola organizovanou státy, městy, starosty, různými spolky. Je to také souhrn přirozených individuálních aktivit.

Tisíce lidí po obou stranách hranic se spolu seznámily a spolupracují. V sousedících zemích kooperují také hasiči, policie a nemocnice. Zvláštní kapitolu představují pendleři, kteří k plné spokojenosti všech zúčastněných stran našli zaměstnání na druhé straně hranic, nebo naopak k nám dojíždějí. Lidé rádi překračují zelenou hranici jako turisté, dělají si malé výlety do sousední země. Nemusejí jet na Maledivy, ale třeba i během jednoho dne poznají jiné zvyky, jiný svět, mohou si hledat a nacházejí za humny“ přátele.

A proč vlastně potřebujeme vědět o každém šustnutí?

Protože každý stát, je-li státem, má právo vědět, kdo k němu přes hranice přichází. Jinak není státem a není s to ochránit bezpečnost svých občanů, což je jedna ze základních funkcí státnosti. Evropská unie státem není, takže nemůžeme například svěřit Španělsku nebo Řecku, aby rozhodovaly, kdo do EU vstoupí.

Třebaže existují tzv. Dublinské dohody, které určovaly a stále dosud formálně stanovují, že například vpuštěná osoba požádá o azyl v první zemi EU, praxe je bohužel jiná a vůli Evropské unie a mnoha jejích členských států, včetně hraničních, aby dodržovaly svá vlastní nařízení, nevidím. Za situace, kdy vnitřní, ale de facto ani vnější, unijní hranice nejsou střeženy, nelze kontrolovat, kam se azylant nebo osoba čekající na azyl zatoulá. Nemělo by se zapomínat na případ údajného znásilnění z loňského června, který se stal v polích u severočeské obce Lukavec.

Podle serveru iDnes přicestoval obžalovaný do Česka vlakem poté, co ho v Německu pustili z vězení. Předtím už byl prý vyšetřován ve věci vyhrožování sociálnímu pracovníkovi. Muž v Německu v minulosti údajně neúspěšně žádal o azyl a měl dva roky na opuštění země. Úřady ho zařadily mezi osoby určené k deportaci, ale protože neměl žádné doklady a nekomunikoval, nemohly ho prý deportovat do vlasti. Případ se vleče, snad stále není uzavřen.

Dnes k potřebě znovu důsledně začít kontrolovat hranice přibyly i hygienické důvody. To znamená, že občané ze zemí, kde koronavirus zasáhl obyvatelstvo mnohem masivněji než u nás, by neměli mít zcela volný přístup do Česka. Když ovšem přeci jen, doufejme, že oficiálně, přijedou, musí do karantény. K tomu, aby se uhlídali všichni nelegální příchozí a cizinci z covidem masivně napadených zemí, potřebujeme výše zmíněnou chytrou hranici.