Turnovská nádražní pobočka městské knihovny tolik lidí patrně ještě nezažila. Politolog Jan Kubáček – rodák z Turnova – měl na své přednášce vyprodáno. Jmenovala se Od Havla k Babišovi: Politický vývoj od sametové revoluce k dnešku.

V úvodu se věnoval vlivu let 1968-69 a následné normalizace na politický vývoj v Československu. „To, že mnohé věci se děly až na konci osmdesátých let – až po dění v Polsku či v Maďarsku – souvisí hodně zvláště s rokem 1969 a s nástupem normalizace. Generace, která vstoupila na scénu s normalizací a se zvacím dopisem, dělala do poslední chvíle vše, aby nedošlo k jakékoliv změně pohledu na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968,“ uvedl Kubáček. Jejich odpor byl tak výrazný, že i Michail Gorbačov se k tomu odhodlal až v prosinci 1989. „Když se v roce 1990 hledaly nové elity, kdo bude reprezentovat Československo, podle jakého politického scénáře se bude pokračovat, zda se bude navazovat na Pražské jaro či hledat nové způsoby řešení, tak do toho období 1968-69 opět kuriózně vstoupilo,“ upozorňuje.

Končící normalizační komunisté totiž byli ochotni raději jednat s Václavem Havlem a s jeho kolegy, než s osmašedesátníky, tedy s bývalými spolusoudruhy, které ze strany vyhodili na začátku normalizace. „Paradoxně i Václav Havel byl při vyjednávání raději obklopen technokraty typu Mariána Čalfy, s představiteli Prognostického ústavu a s dalšími, jen aby nemusel zapojovat do politického života bývalé osmašedesátníky sdružené do uskupení Obroda,“ povšiml si. „Tím se vlastně rozhodlo, že se nepůjde variantou nějaké třetí Šikovy cesty, ale cestou jinou,“ zdůraznil. Nakonec jediný z osmašedesátníků dlouhodobě zůstal v politice Zdeněk Jičínský.

Významný pro změny nejen v Československu na konci osmdesátých let byl postoj Gorbačovova Sovětského svazu, který se rozhodl nezasahovat do vývoje v těchto zemích. Což byla výrazná změna oproti minulosti. Kubáček také pozitivně zdůraznil sametovost listopadové změny, která nebyla úplnou samozřejmostí – viz události v Rumunsku či v Litvě. A také v Číně, kde se v červnu 1989 odehrál obrovský masakr. „Kolik tam bylo obětí se přesně neví, protože ti, co zemřeli, byli převáženi a páleni kousek za Pekingem. Střízlivé odhady mluví o čtyřiceti tisících mrtvých,“ prozradil politolog.

Kolem 17. listopadu 1989 stále plno nejasností

„Všimněte si, že v Česku úspěšné revolty se dějí v pátek. Je to hodně naše specifikum. Bylo tomu tak i 17. listopadu 1989. Komunističtí předáci byli na svých chatách či na oslavách narozenin, stejně tak disent. Přijížděli zpátky až v neděli. Nikdo s tím zkrátka v tento den nepočítal,“ konstatoval. Unikátní je tato událost i v tom, že i po třiceti letech máme kolem ní plno otazníků. „Dodneška se do detailu neví, co se dělo před Národní třídou, v průběhu Národní třídy, pár hodin poté,“ upozornil. „Paradoxem opravdu je, že toto není doposud historicky zpracované, nejenže po hodinách, ale i v řádu celého dne. Ví se, kdy to začalo, jak se to rámcově vyvíjelo, tuší se, že došlo k přesunu z toho oficiálního povoleného trasování z Albertova na Vyšehrad do centra města,“ uvedl Kubáček.

Je podle něj zajímavé, že policejní síly byly připravené na variantu, že by se šlo na Hrad. „I proto došlo k tomu shluknutí v oblasti Národní třídy, která je pro jakýkoliv průchod problematická. To samozřejmě nahrává variantě, že to možná byl záměrný cíl, jak rozhýbat politické dinosaury, se kterými měl problémy Gorbačov, a vlastně řízeně přijít s novými tvářemi, které by přišly s určitou liberalizací komunistického režimu. Je to do debaty, těžko říci,“ řekl Kubáček. Upozorňuje však na příklad bývalé NDR, kde se tváře ve vedení vyměnily, dlouholetý komunistický lídr Honecker padnul, ale stejně to komunistům nepomohlo, neb společnost byla již mentálně nastavena jinak.

Podivuhodné je, že po pátečním 17. listopadu disent začal reagovat až v neděli, a komunistické vedení fakticky až v pondělí. Tak to bylo pro všechny nečekané. „Až v pondělí se nejvyšší funkcionáři dozvěděli o charakteru demonstrace, a že se spekuluje, že tam možná někdo zemřel. Což ukazuje, že tam něco bylo ‚zvláštně‘ a byl tam nějaký cíl dát šanci určité vybrané skupině, aby se dostala do popředí,“ poukázal politolog. Zároveň však bylo dle něj vidět, jak si komunisté vzájemně nevěřili. „Nebyli schopni ani vygenerovat skupinu nových tváří, která by se objevila, situaci využila, vystřídala by skupinu ‚zvací dopis‘ a pokusila by se tomu dát rytmus takového Gorbačovova Československa,“ vypozoroval. Jediné, co dle něj dělali, že se snažili zabránit tomu, aby se nahoru nedostal někdo z konkurenční skupiny...