„Čím se liší dnešní komunistická strana od těch dalších? Hloupým názvem, který odkazuje, pravda, na hodně temné stránky naší historie, ale mnohými politickými postoji jsou více státoprávničtí než samotní odpůrci,“ řekl jste mi v minulém rozhovoru. Samotní komunisté teď chtějí řešit zločiny privatizace. „Privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny,“ prohlásili. Má to vůbec smysl, když je vše promlčeno? Co naši společnost tíží více: Zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace? Propásli jsme včas trestat oboje?

Každý společenský zvrat znamená, že se mimo jiné přesouvají majetky, nejen politické preference. A ti, kdo bývají v obou případech nejrychlejší, jsou ti, co o tom něco věděli s předstihem, tedy sami vědomí aktéři změny společně se směsicí různých malých či větších příživníčků z tehdejší ekonomické šedé zóny. Ti stáli na startovní čáře s finančně dotovanými velmocenskými ekonomickými a politickými zájmy v pozadí, bez nichž by toho moc nezmohli. A umožňovala to politická naivita tehdejší politické reprezentace. V tom lepším případě. V tom horším cosi jiného než pouhá naivita.

Být komunisty, pokud se zrovna těch aktivních týče, bych stál tiše v koutku a byl rád, že to pro ně tak dobře dopadlo. A vůbec si nemyslím, že to myslí vážně. To jsou výkřiky pro určitý segment voličů, protože by se to v neposlední řadě dotklo i jich, komunistů. Oni snad u toho neasistovali? Nebyli to mnozí z bývalé nomenklatury, členové KSČ, kteří si z toho majetku řádně ukousli? 

Na jakési trestání je už příliš pozdě a je otázkou, zda by to k něčemu bylo, vyjma některých křiklavých případů. Ani v Německu v rámci denacifikace a v poměru k rozsahu utrpení, které ideologie německého národní socialismus mnoha národům způsobila, příliš úspěšní nebyli. Jak se má trestat společnost, která se více či méně pragmaticky podřídila platným zákonům? Chodila volit s devadesáti devíti procentní účastí, dělala stafáž systému účastí na masových akcí, systém vnějškově legitimizovala. Společnost se po roce 1989 demokratizovala, hlučně demonstrovala svůj odpor k minulému režimu, ale zároveň převzala veškeré závazky bývalého socialistického Československa a celý státní aparát. Například bývalí kádroví příslušníci regulérních ozbrojených složek dostávají služební výsluhy stejně, jako Německo platilo a platí své bývalé vojáky, SS nevyjímaje. To není srovnání, aby mne někdo nechytal za slovo, ale ukazuje to na složitost vztahu v uvozovkách my a oni. V uvozovkách, protože ono my a oni vlastně neexistuje, protože všichni jsme součástí minulosti na rozdíl od veřejných proklamací. V tom jsme si rovni.

Ano, zločiny se děly. Odsuzovali se lidé k trestům smrti a dlouholetým žalářům, ztrátě majetku a podobně za pouhý náznak odporu, jen za to, že by mohli být nebezpeční. Bezpochyby šlo o likvidaci politických odpůrců latentních i skutečných, a k tomu se právo zneužívalo. V tom tkví ona zločinnost. I já si pamatuji na ono okřídlené: Vše se děje podle zákona. Dnes tu zlovůli můžeme jen pojmenovat, ale těžko soudit. Je to minulost, poučení z ní by mělo být varováním pro budoucnost. Toto pochopení má větší význam než po letech honit čarodějnice.

Slavíme 30. výročí sametové revoluce, ale od dubna země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co to o Češích vypovídá? Jak se nám podařilo proměnit se v demokratickou, samostatnou zemi?