Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Schwarzenberga (z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Marka Ženíška (z 26.1.) (+ ze 14.1.) , Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy,   Františka Bublana,  Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Ukrajinský konflikt se prodlužuje a prozatím nemá řešení. Pokus o nové dohody v Minsku skončily neúspěchem. Separatisté hodlají mobilizovat až 100 tisíc nových dobrovolníků. Jak máme podle vás toto všechno číst? Jedná se o zastrašování a přípravu lepších podmínek pro vyjednávání, nebo máme očekávat tvrdší a krvavější boje? Bude se na Ukrajině válčit až do úplného zničení jedné z bojujících stran?

Na Ukrajině se jedná o občanskou válku. Ta nezná pravidla vedení boje. Není to válka mezi Ruskem a Kyjevem jak naši, ale i američtí neokonzervatisté by rádi viděli. Tuto alternativu je možno v každém případě vyloučit. Situace sice opravdu vážným způsobem narušuje bezpečnostní prostředí, ale v kontextu vzájemných vztahů USA – Rusko převažují jiné priority, jejichž řešení vyžaduje vzájemnou a velice nutnou spolupráci obou velmocí. Proto je možno posuzovat existující rusofobii i jako zárodek antiamerikanismu a snahu o prohloubení a případně zostření situace na Ukrajině za okrajovou. Občanská válka za současných okolností vyžaduje únavový čas, vstup prostředníka (spíše v pozadí dění) a pochopitelně kompromis. Ten byl již dávno nastíněn a v podstatě se na něm nic nemění. Jistá federalizace země a změna vnitřního uspořádání k ochránění zájmu obou stran za nutné podmínky vyloučení extrémních či přímo fašistických tendencí. Myslím, že souhlas Moskvy s celistvostí Ukrajiny za těchto podmínek není problémem. (Krym zůstává mimo diskusi a je nutno tento stav zcela odůvodněně respektovat).

Různé informace potvrzují, nejenom NATO, ale i OBSE, zapojení neoznačených ruských vojenských útvarů na separátním území a do jaké míry se dá říci, že Kyjev má pod kontrolou své jednotky?

Uvedené informace o ruské účasti nejsou snadno prověřitelné. Myslím, že je možno každopádně vyloučit jakoukoliv oficiální účast ruské strany (mimo humanitární pomoci). Nelze však nezmínit historickou, národnostní i osobní zainteresovanost občanů Donbasu s Ruskem a z toho vyplývající neopominutelný zájem. Vzpomeňme na náš vztah ke Slovákům a to jsme byli tisíc let odděleni (je velice vzájemný) a přitom Ukrajina byla i v nedávné minulosti vždy mnohostranně svázána s carským impériem. Mohl to být, a byl, i vztah problematický, ale vždy velmi úzký. Z toho vyplývá jednoduchý závěr. Porážka separatistů je vyloučena a zbývá jen výše naznačený kompromis.

Pokud se týká pravomocí Kyjeva, zde není otázka tak jednoduchá. Musíme mít na paměti samotný vznik současného režimu (puč na Majdanu), který nejenže zpochybňuje podstatu jednoty a souhlasného přístupu i na území mimo Donbas, což nakonec dokumentují nesourodé a samostatně bojující jednotky v celkovém konfliktu. Tato skutečnost je velmi závažná z hlediska hledání kompromisního řešení a za podmínek současného stavu v podstatě velmi nesnadná. Rozhodující není situace na bojišti, ale schopnost, zvláště kyjevské strany, ujednotit svůj postoj. Zde je, myslím, zásadní prostor pro aktivní vliv stran, které mají možnost ovlivnit vnitřní vývoj. Obávám se však, že samy dosud mají neujasněný svůj postoj, který by vedl tímto směrem, jako možnosti k řešení konfliktu. To není problém jen USA a EU, ale samostatně všech jednotlivých zemí Evropské unie.

Ještě poznámka k objektivnosti šetření OBSE. Ta odpovídá skladbě členů komise a bývá snadno manipulovatelná. Sám mám osobní zkušenost z Kosova, kde v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, byl předložen neodpovídající závěr šetření členskou zemí NATO (Kanada). Po mém odmítnutí podepsat s tím, že vydám vlastní zprávu jako československý velvyslanec, se ke mně připojil švýcarský generál, že není „agent NATO“ a zpráva byla změněna. Okolnosti se zneužíváním OBSE dostaly značnou publicitu. Prvý náměstek MZV Saša Vondra však nařídil, že Polreich již se nesmí žádné další mise účastnit.

Oficiální vojenské akce Kyjeva jsou vedeny pod označením protiteroristické operace, tedy nikoliv jako válka, a díky tomu prý jejich činnost nepodléhá Ženevským konvencím a je tedy povoleno vše a nikoho nelze soudit za válečné zločiny. Jaký je cíl ukrajinského vedení? Zničit separatisty i za cenu utrpení civilního obyvatelstva? Může za prodlužování bojů odpovídat Rusko? Co by měl Západ dělat jinak?

Vaše otázka je rozsáhlá a všeobsažná. Musím na ni odpovědět rovněž v širších souvislostech, a tudíž obšírněji. Úvodem jsem uvedl, že je těžko stanovit pravidla boje v době občanské války. To však vůbec neznamená beztrestnost válečných operací a jejich důsledků. Občanská válka nikoho neosvobozuje od právních postihů. Stejně tak je nutno posuzovat i akce, které se mají schovat za označení protiteroristických zásahů. Zde je nutno odmítnout i argumentaci USA, že je (od 11. září) v celosvětové válce proti terorismu, a lze tudíž chápat „vedlejší“ ztráty na civilním obyvatelstvu jako pochopitelné, a tím i normální. Dokonce v mezích mezinárodní normy. Toto je neakceptovatelný závěr, i když se i akademická komunita právními rozbory této oblasti raději vyhýbá.