Veřejně známým se Pelikán stal ve chvíli, kdy ho kvůli článkům, které pravidelně zveřejňuje na internetu, vláda odmítla jmenovat do rady Českého telekomunikačního úřadu, kam ho navrhl ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba.

Sliboval si od něj zvýšení odbornosti úřadu v době, kdy má na trh vstoupit čtvrtý telefonní operátor. Jenže krátce před tím některý z lobbistů, který si nepřál v ČTÚ nezávislého a nestranného odborníka, upozornil na jeho blog, kde advokát pravidelně kritizuje korupci a na kterém veřejně prohlásil: „I já si myslím, že si Miroslav Kalousek s velkou pravděpodobností nakradl hezké miliardy“.

Myslíte si, že zřízení speciálního protikorupčního útvaru státního zastupitelství přispěje k lepšímu odhalování a stíhání korupce?

Zní to lákavě. Umožní to soustředit lidi s potřebnou kvalifikací i morálním profilem, dále je proškolit a nechat je věnovat se jen této problematice, aby se zorientovali v tom, kdo je s kým v jakých vztazích a jak ty věci fungují (což je v této oblasti klíčové). Je to ale dvojsečné. Co když se nakonec ukáže, že ti lidé nemají ten správný morální profil? Co když se někomu podaří je zkorumpovat?

Dosud to znamenalo jen to, že nefunguje část soustavy, která ale může být lépe či hůře nahrazena jinou částí. Teď to bude znamenat konec. Je to podobné jako s osvícenským absolutismem. Je-li absolutista skutečně osvícený a neomylný, je to báječné. Když se něco pokazí, je z toho tyranie. Přesto tu myšlenku nezavrhuji, bude ale velmi záležet na tom, kým bude takový útvar obsazen a kým a jak bude kontrolován.

Co si myslíte o poslední politické kauze – mimořádně výhodném prodeji domu Karolíny Peake neprůhledné firmě, který přinesl jí a manželovi zisk přes 30 milionů korun, ale který místopředsedkyně vlády za LIDEM a bojovnice proti korupci opomněla uvést do svého přiznání, které podávají poslanci?

Tato „kauza“ se mi zdá hodně nafouknutá. Pokud vím, prodala paní Peake dům v listopadu 2009 (tedy v době, kdy by si málokdo vsadil na to, že její strana ve volbách uspěje) a v roce 2010 už jen inkasovala dříve pevně určenou kupní cenu. Formulace, které zákon o střetu zájmů používá, jsou natolik obecné, že i takové „příjmy“ je do přiznání zřejmě třeba uvést. To je ovšem spíše omyl, důsledek toho, že zákonodárce s takovou situací nepočítal. Z hlediska smyslu zákona tam totiž nemají co dělat: v přiznáních jde o to, aby se ukázalo, jaké majetkové výhody mohl politik získat v době, kdy byl ve funkci. A to není tento případ.

Neměl by se politik zajímat, komu prodává, aby nemohl být podezříván, že šlo třeba o špinavé peníze na volební kampaň Věcí veřejných?

Řeším shodou okolností v současné době spor o ochranu osobnosti jednoho komunálního politika, který by z hlediska čestnosti a nezkorumpovatelnosti mohl být mnohým vzorem. Novináři na něj jednoho dne vytáhli transakci, na které se zcela okrajově podílel o deset let dříve, s tím, že je „podezřelá“. Je to stejný problém. Naše média se dosud nenaučila rozlišovat u lidí období politické a předpolitické.

V politickém období člověka, v době, kdy mu již byla svěřena moc, již lze zneužít, má veřejnost skutečně právo požadovat, aby byl takový člověk přeopatrný a neudělal nic, co by mohlo vyvolávat byť jen stín podezření. Ale v onom období předpolitickém musejí být kritéria zcela odlišná. V této době se takovému člověku ještě ani nesní o tom, že bude jednou v politice. A prodává-li tedy například dům, prodává jej stejně, jako byste to udělal vy nebo já, tomu, kdo dá nejvíc, čerta se přitom staraje o to, kdo tím kupcem je. Neříkám, že nemáme zkoumat tuto předpolitickou historii politika. Ale nesmíme na ni aplikovat kritéria pro chování politika, ale kritéria pro chování běžného slušného člověka.

Jak se jako právník díváte na církevní restituce, považujete je za vhodnou cestu ke spravedlivému vypořádání majetku a odluku církve od státu?

Jako právník jsem byl roztrpčen mnohaletou nečinností našeho státu v této oblasti, tím, že stát po dvacet let ignoroval slib, který ve svém zákoně církvím dal, a že v tom pokračoval i poté, co mu jej důrazně připomenul Ústavní soud. Nic to ale nemění na tom, že si na tento slib vzpomněl v nejnevhodnější dobu a že tím církvím poskytl službu vskutku medvědí. A že si lze klást otázku, proč najednou naše vláda splnění toho polozapomenutého slibu prosazuje s takovou horlivostí a chvatem.