Podle předběžných odhadů stoupla česká ekonomika v loňském posledním čtvrtletí mezičtvrtletně o 0,3 procenta, meziročně pak poklesla o rovných pět procent. Za celý rok to zatím vychází na pokles o 5,6 procenta. Jakou optikou na ta předběžná čísla pohlížíte, když jedni mluví o rekordním propadu, zatímco druzí o nečekaně dobrém výsledku s poukazem na to, že například Svaz průmyslu a dopravy ČR se ještě ve druhé polovině října 2020 obával, že ekonomika poklesne až o dvanáct procent?

Je to největší propad za dobu, co se pro Českou republiku statistika sleduje. Z toho plyne, že to prostě nelze vnímat jako dobré číslo. A utěšovat se tím, že jsme se báli, že by to mohlo být ještě horší, je lhaním si do kapsy. Tím spíš, když si uvědomíme, že zatímco propad v krizových letech 2008–2009 byl objektivním, prostě nešlo se mu vyhnout, tentokrát jsme si ho přivodili sami uzavírkami ekonomiky, pro které já dodnes nenacházím objektivní důvod.

Moc dobrou vizitkou není ani to, že ze všech složek hrubého domácího produktu padaly vlastně úplně všechny s výjimkou jediné, totiž s výjimkou vládních výdajů. Jenomže to je značně kontroverzní položka. Vládní výdaje jsou vlastně jakýmsi „úvěrem“ – půjčujeme si dnes růst na úkor budoucnosti. Takže žádná velká hitparáda.

A ještě jeden dodatek. Mnoho lidí má pocit, že tu žádná krize „není“, protože pořád mají práci. Jenomže to je jenom taková pěkně namalovaná divadelní kulisa. Skrze program Antivirus a vládní zadlužení a rozdávání peněz se podařilo vnější projevy probíhající krize posunout v čase. Takže zatímco největší propad HDP se odehrál v první polovině roku 2020, ty vnější projevy, na které je většina lidí citlivá, se pomalu začínají ukazovat teprve až teď, když už HDP je zdánlivě z nejhoršího venku.

Co tím konkrétně máte na mysli?

Podívejte se na graf vývoje nezaměstnanosti. Zjistíte, že neustále klesající čára grafu vzala prudký obrat a začíná růst. A zatímco v zemích, kde se tolik nezadlužili a nesnažili se překrýt projevy krize, nezaměstnanost třeba už zase klesá, u nás ještě ani zdaleka nedosáhla maxima a teprve je na vzestupu, lidé tedy budou mít pocit, že „krize je tady“, až ve chvíli, kdy jim už dávno budou statistici tvrdit, že už odešla.

Čistá pozice České republiky vůči EU, tedy rozdíl mezi penězi, které český stát do evropské pokladny odvedl, a sumou, kterou obdržel, dosáhla v minulém roce +85,7 miliardy korun, což je historicky druhý nejlepší výsledek. Lze se tedy divit nadšení ministryně financí Aleny Schillerové, která prohlásila, že naše členství v Evropské unii dává jednoznačně smysl, a to nejen z finančního hlediska, protože z projektů za evropské peníze mají naši občané prospěch každý den, ať už jde o oblast dopravy, životního prostředí nebo inovací a vzdělávání?

Snížili jsme cenu respirátorů? Sledujte! Vyrazila jsem do Tesca, Albertu a Globusu ?? pic.twitter.com/1JvpKJmolw

— Alena Schillerová (@alenaschillerov) February 6, 2021

Já nadšení paní ministryně nesdílím prostě proto, že v dotacích v rámci EU nevidím žádný užitek. Neshledávám nic báječného na tom, když peníze jsou brány těm, kdo je produkují, a strkány jsou tam, kde se z nich vymýšlejí zhola zbytečné projekty, o které nikdo nemá zájem, protože kdyby o ně někdo zájem měl, vznikaly by samy financováním ryze soukromým. Nota bene když jsou tyhle peníze ještě natištěné Evropskou centrální bankou a téměř nekryté.

Celkem bych diskutovala s tvrzením, že z evropských dotací mají naši občané prospěch každý den. Co třeba máme za prospěch z toho, že nám EU vnucuje svoje rádoby zelené projekty a pak si je taky sama dofinancuje? Co je to za inovace, když výraz „státní inovace“ je protimluv? Jaký asi máme užitek ve vzdělávání, když naše děti mají zakázáno chodit do školy, a když už ve škole jsou, řeší třetí pohlaví a jiné genderové vymývání mozků? Jen ať si EU nechá své dotace a nestojí nám v cestě, pak teprve bude mít skutečný užitek.