Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.),  Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.),  Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) ,  Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, Vladimíra Hanzela či Anatolije Lebeděva

Co říkáte setkání a rozhovorům ministrů zahraničí Spojených států a Ruska, tedy „jednajícímu tandemu“ Kerry–Lavrov?

Ten Lavrovův dárek Kerrymu, brambory a rajčata z Krasnodarského kraje, které ruský ministr zahraničí předával svému americkému protějšku před pár dny v Soči, byl nejen oplátkou za brambory, které Lavrov dostal v lednu 2013. Ty se vypěstovaly v Idaho. Podle mnoha komentátorů měl současně vyjádřit, že Rusko bude dobře žít i nadále, ať budou sankce proti němu jakkoliv pokračovat. Samozřejmě smysl jednání nebyl jen v bramborách. Symbolické bylo i místo setkání – Soči, ačkoliv by je ruská strana raději asi uskutečnila na Krymu, aby připomněla Jaltu z roku 1945.

To se však zřejmě neodvážila, a tak vybrala místo, které se pořádáním olympiády stalo symbolickým pro vzájemné dorozumění. O to tu byla zřejmě snaha na obou stranách, vždyť oba státníci jednali místo jedné celé čtyři hodiny. Kerry to pak komentoval jen jedním slovem: úžasné. Ale jak to tak v diplomacii bývá, každé pronesené slovo má několik významů. Důležité je, že se obnovuje dialog i s Amerikou. Nejhorší je, když diplomacie mlčí, pak už nezbývá, než aby hovořily zbraně. Na čem se však dohodli, nevím. Za přínosné bych považoval, i kdyby se dohodli jen na pokračování v dialogu. Jen tak je možné najít přijatelný kompromis, jen tak lze roztát led, který se vytvořil na zámcích dveří k jednacímu sálu.

Rusko se aktivně sbližuje s Čínou. Zůstane stranou Evropská unie a především pak Spojené státy? Je to další tah na šachovnici Vladimira Putina?

Nevím, proč se tolik divíme čínsko-ruskému sbližování. Když si odmyslím ekonomiku a soustředím se na politiku, Peking byl mezi Moskvou a Washingtonem vždycky tou třetí špičkou trojúhelníku, v jehož rámci se řešila světová situace. Pochopil to svého času Nixon, uvědomuje si to nyní Putin. Sbližování Moskvy s Pekingem musí logicky vést ke sbližování Moskvy s Washingtonem či naopak. Pokud se týče Evropské unie, ta není ještě takovým světovým politickým hráčem, aby se kvůli ní trojúhelník změnil ve čtverec. Navíc Rusko chápe, jak může dravou čínskou ekonomiku využít jako podstatně nadějnější odbytiště pro svůj plyn a ropu. Proč se zdráhat?

Mají podle vás nějaký dopad sankce Evropské unie? Myslíte si, že budou koncem roku zrušeny nebo ještě posíleny?

Sankce jako jakékoliv restriktivní opatření mají dopad. Jde jen o to, zda negativní či pozitivní. A navíc, jak co pro kterou stranu. Patřím k těm, kteří sankcím příliš nevěří. Postihují sice konkrétní osoby, pro něž jsou možná bolestné, dokonce jistá odvětví, ale na druhé straně vždycky zmobilizují síly postiženého, aby se v tomto pomyslném ringu pustil s ještě větší vervou do dalšího kola. Když v diplomacii nevíme kudy kam, sankce jsou viditelným nástrojem, že něco děláme. Je to jako nastartovat auto, a tím pohrozit, že se rozjede, ve skutečnosti však nezařadíme žádnou rychlost.

V přetahování o další stát pro nové hospodářské uskupení Ruska, Kazachstánu a Běloruska, se podařilo Kremlu „ulovit“ Arménii. Gruzie zas „patří“ EU. Budou následovat další snahy o získání ostatních zemí bývalého SNS, jako např. Ázerbájdžánu, Uzbekistánu nebo Kyrgyzstánu?

Myslím si, že je jen logické, že se Rusko bude snažit získat další členy svého nového uskupení, tím spíš z řad bývalých asijských sovětských republik. A nejen odtud, vždyť kolikrát se k tomu snažilo získat i Ukrajinu! Otázkou je jejich možný přínos tomuto uskupení, ale v podstatě každý člen je dobrý, tak jako je sportovnímu klubu dobrý každý nový fanoušek. Uvidíme, zda se bude spíš jednat jen o fanoušky či opravdové hráče.

Myslíte, že po anexi Krymu je opravdové nebezpečí, že Rusko bude mít ambice „spolknout“ pobaltské státy?

Neklaďme na jednu váhu hrušky a jablka, nebo ještě spíše jablko a kámen. Krym měl, má a ještě dlouho bude mít pro Rusko zcela jiný, strategický význam než Pobaltí, které k Rusku ani tak organicky nepatří jako Krym. Přečtěte si například od Solženicyna Rusko v troskách z roku 1998. Tam zcela jasně vyjádřil, jakou perlou či briliantem je Krym pro Rusko. Není pravdou ona legenda, že Krym se stal ukrajinským proto, že ho Chruščov v opilosti Ukrajině daroval, to jsem už na stránkách Parlamentních listů vysvětloval. Na druhé straně nezapomínejme, že pro Rusy není jen ideálním lázeňským místem, ale především základnou pro válečnou flotilu, kterou zde Rusko pro kontrolu Blízkého a Středního východu nutně potřebuje, ale jinam se mu nevejde.

Připomeňme si, jakou strategickou úlohu flotila hrála při izraelsko-arabských válkách jen proto, že vůbec byla. I kdyby se flotila nepoužila, stejně jako tomu bylo s jadernými zbraněmi. Objasním to na příkladu: V říjnu 1973, v době třetí izraelsko-arabské války, se ve Washingtonu každý den scházeli na obědě Henry Kissinger a sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin, aby řešili, jak tento konflikt uřídit, aby do něj nemusela zasáhnout právě sovětská Černomořská flotila a americká 6. flotila. Oba mi to potvrdili i osobně. Třebaže se konflikt zdánlivě obou mocností netýkal, bylo nutné ho mít neustále pod kontrolou, aby se jich formálně netýkal i nadále, ačkoliv ve skutečnosti se jich dotýkal velmi silně, dokud se egyptský prezident nevymkl sovětské kontrole.

Tím se obloukem vracím s doplňkem k vaší druhé otázce: to bylo v době bipolárního světa. Multipolární svět je neuříditelný, tak je třeba to řízení zúžit alespoň minimálně na tři politické póly. A další, třeba evropský pól? Kissinger to už před lety vyjádřil lapidárně: komu bych měl v Evropě zatelefonovat, abych se s ním mohl dohodnout? Opravdu, komu by dnes Obama a Putin, potažmo Kerry či Lavrov měli zavolat, aby jen nedostali odpověď: musíme se poradit, svolat summit a doufat, že někdo z osmadvacítky to nebude vetovat?