Psát knihy je tichá a samotářská práce. Jak jste vlastně vnímal počátky koronakrize?

Píšu třicet let. Mohu tedy říct, že pro spisovatele to až takový šok nebyl. Jsem zvyklý po léta být sám doma celý den a psát. Nepotkávám lidi. Nemám nadřízeného ani podřízeného. Takže jsem z žádného kolektivu nevypadl.

Mrzelo mě ale, že jsem nemohl do kavárny anebo večer s chlapama do hospody, protože to spisovatelé potřebují možná více než jiné profese, které se s lidmi stýkají.

Chápu. Je třeba udržovat sociální vazby...

Jasně. Aby člověk nebyl jako Robinson v nějaké izolaci, aby se potkal s kamarády. V naší sousedské komunitě v Sázavě jsme se kromě hospody potkávali, samozřejmě. Nejdřív přes plot, když byla ta opatření hodně přísná, a pak jsme se v menších skupinkách potkávali i doma.