Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize… I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Je tento půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost? Co nám schází a co nás trápí?

Neřekl bych, že uplynulý půlrok byl nějak kromobyčejný. Nic zásadně nového jsme se o naší společnosti nedozvěděli. Nervozita v její části byla způsobena spíše nevhodným načasováním dvou demisí ministrů – spravedlnosti a kultury. Měly společného jmenovatele v politickém amatérismu.

Větší problém pro vládu paradoxně způsobila nepřijatá demise Antonína Staňka po protestech několika stovek představitelů umělecké fronty kvůli odvolání ředitele Národní galerie Fajta. Ze strany ČSSD byla tato demise nedemise naprosto nezvládnutá a jen dále odhalila obrovské rozpory uvnitř této strany. Korunu amatérskému počínání nasadila sociální demokracie nominací Michala Šmardy, člověka regionální politiky, od problémů kultury vzdáleného podstatně více než odstupující Staněk. Jak se celá situace nakonec vyvine, uvidíme koncem měsíce. Prezidentovi se do jmenování spíše komicky než politicky vystupujícího Šmardy evidentně moc nechce. Ale má ze strany ČSSD nůž na krku, takže se dá předpokládat, že se urodí nějaký kompromis.

ČSSD v eurovolbách poprvé od roku 1992 nepřekonala pětiprocentní limit pro získání poslaneckého křesla. Namísto střízlivé reflexe však zvolila hysterii a vydírání. Taková chyba se ovšem těžko napravuje a strmý pád nejstarší politické strany bude pokračovat. To je z hlediska budoucího vývoje významnější hrozba než obvinění premiéra či tlak antibabišovských demonstrantů.

Další významné turbulence přijdou spíše zvnějšku, z rozporů uvnitř stále více rozkolísané Evropské unie (blíží se navíc stanovený termín brexitu), z nevypočitatelné politiky Trumpovy administrativy a jejích pokračujících obchodních válek.

Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: co nám vlastně akce Milionu chvilek pro demokracii ukazují? Co tohle hnutí znamená?

Hlavním terčem demonstrantů není Benešová, ale premiér. Celý ten humbuk okolo Benešové vznikl pouze proto, že změna na funkci ministra spravedlnosti byla nešťastně načasována na dobu, kdy policie navrhla obžalovat Andreje Babiše. Terčem útoků by se proto stal kdokoli, kdo by byl jmenován na místo odstupujícího Kněžínka. Drtivá většina demonstrantů si přeje premiérovo odsouzení, vidí ho už „v teplákách“. Organizátorům jde naopak o odstoupení středolevé vlády a odchod Babiše z politiky. To jim podle vlastních slov stačí.

Demonstranti si tak krásně protiřečí – na jedné straně volají po nezávislosti justice, a na druhé straně na ni vytvářejí nepřípustný nátlak. Státnímu zástupci, který nyní zkoumá policejní návrh na obžalobu, vůbec nezávidím. Jsem také zvědavý, jak se na příští demonstraci postaví účastníci vůči Marii Benešové, která v podstatě plní to, co si přejí.

Milion chvilek není žádné hnutí – kdyby se jím chtělo stát, okamžitě se rozpadne. Je to ad hoc vytvořené společenství politicky aktivních protivníků současné vlády – voličů Pirátů, TOP 09, STAN, lidovců, dále části ODS a antizemanovského křídla v ČSSD (Sobotka, Štěch, Bernard atd.). Nemají žádný společný pozitivní program, protestují proti systému, který tady vytvářely po desetiletí strany, se kterými sympatizují, a který se nyní personalizuje v jedné osobě.

Uspořádají ještě pár velkých demonstrací a skončí nejpozději do příštích voleb. Jediným výsledkem je a bude mediální prezentace současné opozice jako takřka monopolních strážců demokracie a ústavnosti. Je to samozřejmě lež, ale jak říkal už šéf nacistické propagandy Goebbels, stokrát opakovaná lež se stává pravdou.