Tématem posledních dnů v médiích, ale i často v debatách běžných lidí je chystané projetí vojenského konvoje armády Spojených států z Estonska přes Českou republiku do Německa. Novinář Erik Best říká, že to sice jako členové NATO nemůžeme odmítnout, ale to neznamená, že to musíme podporovat a propagovat. Jak na tuto věc podle vás hledět pokud možno objektivně a bez emocí kritiků a hlasitých podporovatelů?

Protiruské postoje chápu, ať již jsou zdůvodněné emocionálně nebo racionálně. Ale českým antiamerickým postojům nerozumím. Je přece nabíledni, že malá země má jen částečnou suverenitu a její zlomky může chránit jedině v systému mocenské rovnováhy. Jestliže existuje pro malého aktéra vůbec nějaká možnost posílit svou prekérní situaci, tak pouze tím, že se snaží přispět k rovnováze. Americkou podporu potřebujeme. Není sice jisté, jestli by nás Američané/NATO byli schopni a ochotni bránit, ale přesto je trestuhodné pravděpodobnost takové pomoci vlastním chováním předem snižovat. Jediná racionální reakce je tedy (a to nezávisle na tom, proč Američané jízdu Evropou pořádají) tuto akci podporovat.

Podívejme se také na samotný význam této americké vojenské akce. Do jaké míry lze říci, že je to v současné situaci potřebné? Není si Rusko samo velmi dobře vědomo, jakými vojenskými kapacitami, technikou a počtem vojáků NATO disponuje? Co soudíte o jednom z hlavních argumentů, kterým má být údajná hrozba, že by Rusko zaútočilo na některý z pobaltských států?

Moderní politika je pohříchu většinou symbolická. To jde dokonce tak daleko, že i samotní aktéři symbolům přičítají větší význam než jen symbolický. Tím taková akce nabývá i mocensko-politický význam a může nám spíše prospět. Pokud jde o ruskou invazi v pobaltských státech, tak nic nelze jednou provždy vyloučit. Momentálně bych ale řekl, že Rusko může v Pobaltí uplatňovat svůj vliv pomocí méně drastických prostředků.

Z úst některých odpůrců amerického konvoje v této souvislosti zaznívá i otázka samotného členství České republiky v NATO. Pokud jde o zajištění bezpečnosti našeho státu, má vůbec země naší rozlohy jinou možnost než být součástí Severoatlantické aliance? Existuje nějaká alternativa? Případně dá se v současné době mluvit o tom, jaká je budoucnost NATO, tedy zda vydrží dalších deset, dvacet let?

Jak jsem již v jedné z předchozích odpovědí rozvedl, tak nevidím pro hráče naší velikosti žádnou jinou možnost než podporu mocenské rovnováhy, a k ní patří i členství v NATO. Jak dlouho bude Severoatlantický pakt existovat? Nadnárodní instituce existují, dokud alespoň částečně plní funkce, pro něž vznikly. Rusko-západní krize znamená pro NATO něco jako oživovací terapii. Řekl bych, že NATO má proto na další léta vystaráno.

Oficiálním argumentem, proč se konvoj nepřesouvá po železnici, ale přímo, je podpora spojenců v Evropě ze strany USA a demonstrace síly či připravenosti vůči Rusku. Europoslanec Miloslav Ransdorf ale soudí, že jde o demonstraci síly nikoli vůči Rusku, ale vůči Čechům, aby si uvědomili, koho mají poslouchat. Dá se to "svalit“ pouze na běžný názor komunistického politika, nebo je v tom něco víc?

Ať pan Randsdorf promine, ale jestli opravdu věří tomu, co říká, tak tím uráží nejenom vlastní intelekt, ale také intelekt těch, kteří jeho sdělení slyší.

Novinář Jan Macháček se opatrně vyslovuje pro to, aby v rámci omezení ruské propagandy mohlo docházet v podstatě k jistému omezování svobody slova. V takovém názoru není jediný. Prý jde především o to, že "ruské lži“ mohou ohrožovat naši svobodu a demokracii, nebezpečně ovlivňovat lidi apod. Je nutné, třeba v malé a kontrolované míře, omezit svobodu slova v zájmu "obrany před ruskou propagandou“?

Opustil jsem svoji rodnou zemi kvůli Rusům, takže těžko mohu být podezříván, že bych jim chtěl nadržovat. Ale jestliže pan Macháček argumentuje, jak říkáte, tak to znamená, že si myslí, že on sám je nestranný sudí ohledně toho, co je pravda a co je propaganda. Navíc zřejmě nepovažuje svoje argumenty za dost silné na to, aby obstály proti jiným argumentům.

Ale především pan Macháček podléhá omylu, který je mezi publicistickými elitami velmi rozšířen. Věří totiž, že národ chtivě hltá každý v médiích zveřejněný názor a přebírá ho asi tak slepě jako Haškův kuchař Jurajda "zjevenou pravdu". Mediální elita se ve skutečnosti čte hlavně navzájem a vaří se tak ve vlastní šťavě. Jednou z přísad jsou i propagandistické argumenty té či oné strany. Takže jak propaganda proti, tak i propaganda pro Rusko je spíše téma uvnitř mediálních elit. Její účinnost se z velké části roztříští o nezájem normálních lidí o přestřelky intelektuální vrstvy. Nezájem většiny národa o aktuální události je nežádoucí a publicistika by na to měla reagovat tak, že by přestala národ přesvědčovat o své vlastní pravdě a místo toho reflektovala to, jak a o čem lidé přemýšlí.

Jak se stavíte k rozličným občanským a politickým iniciativám plánujícím buď vítání amerického konvoje s vlaječkami USA, nebo naopak protesty přímo na hraničních přechodech či v místech, kde se bude kolona pohybovat?

Pokud se tito lidé chovají v rámci zákonů, tak mají právo dělat se svým volným časem, co se jim zlíbí. Vítání bych považoval za přínosnější činnost.

Ale jedno bychom měli vědět. Američané nejsou ani hodní, ani zlí. Prostě sledují svoje zájmy. A to je vidět v jejich politice v ukrajinsko-ruské krizi. Ptáme-li se, jaký byl skutečný důvod americké podpory Ukrajiny, tak navrhuji tuto interpretaci: Dlouhodobě a opakovaně upozorňuji na to, že Německo a Rusko mají přirozené společné zájmy. Přirozené zájmy jsou ty, které existují naprosto nezávisle na politickém režimu a aktuální vládě. Rusko a Německo se prostě geoekonomicky optimálně vzájemně doplňují. Hlavním důvodem americké podpory ukrajinských nepokojů je snaha zabránit tomuto spojenectví. Tato skutečnost ale z mého hlediska spíše podporuje to, co jsem již řekl, že spolupráce s USA je v našem národním zájmu.

Co soudíte o debatách na téma účasti a neúčasti státníků na květnových oslavách 70. výročí konce druhé světové války v Moskvě? Měli bychom to brát tak, že takové události nelze ignorovat bez ohledu na současné mezinárodněpolitické dění, nebo by tam podle vás český prezident neměl jezdit?

Až na velmi velké výjimky jsou tyto vzpomínkové akce spíše politický folklor; forma bez obsahu. Jestli ale panuje silný celospolečenský konsenzus o tom, že na konec II. světové války je – na rozdíl od bitvy u Waterloo nebo na Bílé hoře – stále ještě třeba vzpomínat, tak je spíše namístě se oslav zúčastnit. Ale jak z mé první věty plyne, tak bych se spíše přikláněl k tomu nastavit naši "slavící paměť", řekněme, na půlstoletí a o zbytku hovořit jako o historii. Současnost potřebuje naši pozornost více než minulost a politici mají důležitější práci než postávat na tribunách a pózovat při summitech.

Koncem minulého týdne v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz publicista a pedagog Tomáš Klvaňa řekl, že v květnu 1945 tehdejší Československo Rudá armáda dobyla, že nešlo o osvobození. Podobně před časem mluvil ukrajinský premiér Jaceňuk, když hovořil o "sovětské agresi na Ukrajině a v Německu“. Co o tom soudíte? Jakou optikou bychom na tehdejší události měli nahlížet?

Optikou tehdejší doby. Jakou jinou? A z tehdejšího hlediska se jednalo o osvobození. Pana Klvaňu nechci komentovat, ale Jaceňuk jistě není predestinován k tomu, aby věci posuzoval, alespoň zčásti objektivně. Nevyčítám mu to, ale nemohu jeho soudy brát vážně. A navíc považuji za bizarní vyřizovat si dnešní účty pomocí přehodnocování dějin. "Když nad vámi nemůžeme zvítězit dnes, tak vám alespoň upřeme nějaké vaše historické vítězství."

Poslední dobou se zapomíná na samotné téma Ukrajina, byť to médiím dominovalo v podstatě nonstop v uplynulém zhruba roce. V tomto směru bych se vás rád zeptal na nedávná slova německé kancléřky, že Ukrajina se nikdy nestane členem EU ani NATO, a že asociační dohody nic takového neznamenají. Jak to máme chápat? Asociační dohoda byla přece rozbuškou Majdanu a následné války na východě Ukrajiny. Bylo to tedy všechno zbytečné a Ukrajinci bojovali nadarmo za svoji evropskou budoucnost, která nepřijde?

Bohužel máte pravdu a na tomto pozadí je chování EU a jednotlivých evropských politiků nezodpovědné. Buď jsou zcela nekompetentní a neprohlédli základní souvislosti dané mocenské konstelace, nebo (a to je o trochu pravděpodobnější) použili rozbouřenou náladu ukrajinské společnosti k tomu, aby vyvolali kontrolovanou eskalaci s Ruskem a odvedli tak pozornost od svých vlastních problémů. Brzy však zjistili, že tuto eskalaci kontrolovat nedokáží a že její náklady jsou vyšší než zisky. Proto dnes couvají. Rozdíl oproti stavu před evropským angažmá na Ukrajině je v tom, že ztratili a budou ještě ztrácet peníze na podporu ukrajinských oligarchů. A navíc znovu dokázali to, že EU není schopná fungovat jako věrohodný politický aktér. To všechno si mohli uspořit.