Zhruba před měsícem vás hnutí ANO v čele své kandidátky do podzimních magistrátních voleb v Praze nahradilo byznysmenem Petrem Stuchlíkem. Jak tento fakt s odstupem času reflektujete?

Na to se nedá odpovědět jinak, než že bychom měli žít dneškem. Včerejšek už byl a zítřek nevíme, jestli vůbec bude. Takže tímto mottem já se řídím a už se k němu nevracím ani veřejně, ani osobně. Původně jsem na kandidátce po takové změně na poslední chvíli ani být nechtěl. K tomu na kandidátce zůstat mě nakonec přesvědčili lidé kolem mě, které znám deset, dvacet let. Prásknout v té chvíli dveřmi a odejít by mohlo být vykládáno jako uražená ješitnost.

Tématem volební kampaně je dostupnost bydlení. Chytají se toho politici. Nabízejí zjednodušení povolovacího řízení tak, aby se stavělo více. Někteří rovněž slibují výstavbu městských bytů z veřejných peněz. Jak se na to díváte vy?

Nejdříve bych vyjmenoval možné problémy, které ženou ceny nemovitostí i nájemného neúměrně nahoru. Prvním problémem je, že Praha má největší ochranné pásmo (jasně vymezené území, ve kterém je zakázána jakkákoliv jiná činnost, než pro kterou byl prostor vymezen, pozn. redaktora) v poměru ke své velikosti na světě, které v některých místech zasahuje až téměř na hranici města. Druhým problémem je složitá stavební legislativa. Výsledkem toho je, že průměrná stavba většího obytného komplexu tady trvá nějakých 13 let, což je samozřejmě nepřijatelné. Třetím problémem je pak aktivismus pronikající do politiky. Aktivisté vlezli do politiky a zapomněli, že se musí řídit nějakými pravidly, že to už není ten bezbřehý aktivismus, kdy se někde připoutám ke stromu a protestuji. Čtvrtým problémem je fragmentace Prahy. Praha je obec, kraj a je zároveň i městem, kde je 57 dalších malých městeček, což jsou ty městské částí. Celá řada projektů je tak komplikovaná,  protože si přehazují horký brambor městská část s magistrátem, nebo dvě městské části a podobně

Možné řešení?

Pokud se týče ochranného pásma, tak jde o to mít trochu větší odvahu. Myslím, že v Praze jde nejen o to, aby se zahušťovaly brownfieldy. Praha by se podle mě neměla rozšiřovat  do šířky ale do výšky. A chce to trochu odvahy. Všechna velká města a metropole mají výškové stavby, a my jich máme suverénně nejméně.

Co se týče aktivismu, který jsem zmiňoval, domnívám se, že je to o tom, aby lidé dali svou důvěru ve volbách někomu, kdo zkrátka není aktivista, převlečený za politika, blokující veškerý rozvoj. Je to v rukou voličů. 

Ohledně legislativy se již něco připravuje na vládní úrovni. Nicméně i město jako takové může něco udělat. Například by mohl být zřízen jeden sjednocený stavební úřad pro větší stavby, kde by se ty projekty řešily předvídatelně, přičemž by se to dělalo na jednom místě a ne na 22 stavebních úřadech jako dnes.

Dále je tu vymáhání lhůt, a to platí pro samosprávu  i státní správu. Zkrátka tam, kde je lhůta 60 dnů, tak by nemělo být možné, aby to celé trvalo třeba půl roku. Co se týče fragmentace hlavního města, tak je podle mě namístě se bavit o tom, zda Praha skutečně potřebuje 57 samostatných městských částí. 

A cenově dostupné byty, o kterých politici mluví?

Pokud ty problémy, které jsem zmínil, postupně vyřešíme, poskytneme developerům prostor na rozumné projekty. A já si myslím, že v takovém případě by bylo namístě se bavit o tom, že by řekněme třeba pět procent bytového fondu z projektu, který oni postaví, mohlo být městu odprodáno za nákladovou cenu. Tímto způsobem by město získalo vlastní bytový fond, který by byl rozprostřený po městě a nebyl by koncentrovaný na jednom místě.

Takže na jedné straně by se developerům dalo lépe dýchat a na straně druhé by město mohlo přitvrdit v nějakých podmínkách vůči nim. A z toho by posléze mohli něco mít i občané. Je totiž samozřejmé, že každá výstavba sebou nese další náklady, které pak hradí město, tedy daňoví poplatníci ať už se týká navazující infrastruktury či občanské vybavenosti. Takže i na těchto nákladech by se developer dle mého názoru měl nějakým způsobem podílet.

Fanouškem varianty, že by bytové domy stavělo přímo město z veřejných peněz, tedy nejste?

Ideálně si myslím, že by řešení mělo být nějakou kombinací obojího. Byty by měl dle mého stavět ten, kdo to umí a kde já předpokládám, že si ohlídá cenu lépe než veřejný sektor. Samozřejmě ale, že by určitou část bytového fondu mohlo stavět i samo město. Otázka je, jestli má město začít stavět bytové domy a komplexy, nebo své prostředky použít třeba na nákup hotových malometrážních bytů nebo bytů podle potřeby. Těch cest je celá řada. Osobně si myslím, že prostředky jsou a jde jen o to najít co nejefektivnější způsob.

Proč tedy nestavět přímo tou formou, že by město bylo investor? V sousedním Německu to je například běžně užívaná varianta…

Já se nebráním ničemu, ale ideologicky říci – pojďme nyní stavět – může znamenat, že budeme stavět velmi draze a bude to trvat velmi dlouho. Já si myslím, že město zkrátka není developer, není ani odborníkem na výstavbu bytů. Město má nějakou morální povinnost, má prostředky a je to o tom, vyřešit ten problém co nejefektivněji. Nicméně k myšlence, že by město mělo být tím stavitelem, se já nepřikláním. Nicméně může poskytnout touto formou například nějaký doplňkový zdroj počtu bytů.