Podpořil jste výzvu „Chceme TAKY rozhodovat“, která podporuje snížení věkové hranice pro volební právo na 16 let. Co vás k tomu vedlo?

Úvaha, že stále méně lidí chodí k volbám a stále méně lidí se zajímá o věci veřejné a o politiku. Takový trend je v celém západním světě. V zemích, kde myslí dál, jako je třeba Rakousko, umožnili mladším lidem od 16 let volit a zkušenosti jsou pozitivní.

Středoškoláci se na mě obrátili s jejich výzvou, tak jsem tu myšlenku podpořil. Nedělám si iluze, že by všichni středoškoláci nebo učňové chodili k volbám, ale život bude jejich a někdo se o věci veřejné a správu státu bude muset starat – a je v zájmu všech, aby to byli lidé, kteří jsou věci znalí a vzdělaní, aby nedopustili nějaký pád, pokles nebo katastrofu tohoto státu. A jak jinak to podpořit, než jim umožnit, aby šli k volbám. Prvním kompromisem by mohlo být umožnit jim to ve volbách komunálních, kde se naučí základy politiky.

Více hlasů by pak asi dostali Zelení nebo Piráti...

Vůbec mě k tomu nevedla úvaha, zda by více mladých volilo Zelené, Piráty, Okamuru, ODS nebo sociální demokracii. Uplynulo 27 let od listopadu a za poslední roky se situace k lepšímu nemění. Když si vezmeme poslední volby v Nizozemsku, 85 procent lidí tam chodí k volbám. V politice se pohybují mladí lidé, kteří jsou schopní oslovit jak mladou, tak střední nebo starší generaci. Přál bych si, aby to bylo podobné i u nás bez ohledu na to, zda voliči dají hlas více levicovým, středovým nebo pravicovým stranám. Je v našem zájmu, aby se mladí lidé více zajímali o politiku, jinak to s naší zemí nedopadne dobře.

Jak to myslíte, že „nedopadne dobře“?

Když se podíváme na atmosféru v naší společnosti, na diskuse, lidé mají čím dál větší pocit, že jsme občané druhé kategorie a že zaostáváme za světem nejen v platech, ale i ve všem ostatním. Do určité míry je to pravda, ale záleží na nás. V demokracii a ve svobodě záleží na lidech, co se svobodou a možnostmi udělají. Nestačí si jen stále na někoho stěžovat. Tu na Moskvu, Brusel nebo na Berlín. Je to naše věc, co se životem a s politikou uděláme.

Jistě, jinými slovy, každý svého štěstí strůjcem, ale jsou určité meze, na co je nebo není schopen člověk dosáhnout. Pokud nemáte nebo neměl jste z nejrůznějších důvodů objektivně možnost vystudovat, pak dosáhnete jen na určitou výši platu. A studovat ve vyšším věku při zaměstnání může být z hlediska současného trendu pracovního vytížení v podstatě nemožné. Pak už člověk nemá šanci se z často finančně nepříznivé situace dostat...

Je to do velké míry pravda. A právě proto jde o to, abychom měli co nejvíce vzdělaných lidí a abychom umožnili vzdělávání lidí ze všech společenských poměrů. Jsem si toho velmi vědom. Pocházím z Kladna, můj táta byl soustružník, děda horník. Když jsem odešel do zahraničí a žil jsem v sociálně spravedlivém státě, v Rakousku, kde se neplatilo žádné školné, tak i mně jako chudému exulantovi umožnilo Rakousko, abych studoval a vystudoval. O tom je sociální stát, aby dal i nejchudším šanci zlepšit si vzdělání a tím i svou pozici. I z toho důvodu jsem sociální demokrat, samozřejmě pak záleží na každém člověku, zda možnosti využije.

Pokud jde o střední a starší generaci, má na rozdíl od dvacetiletých životní zkušenosti. Proto v každém pracovním týmu je dobré, když máte kombinace mladší i starší generace. Dnes, když je někomu padesát, zkrachuje mu firma nebo přijde o práci, je těžké znovu zaměstnání získat, a přál bych si, aby zaměstnavatelé byli vůči těmto lidem vstřícnější. Už ale nikdy nebude doba, když člověk mohl počítat s tím, že bude mít celý život jedno zaměstnání. Budeme nuceni ho třeba několikrát za život měnit a je potřeba, aby stát vytvořil podmínky pro rekvalifikace a aby podniky byly přístupné, aby najímaly nejen mladé, a když člověk za pět let vyhoří, nahradí ho jiným mladým.

Za Nečasovy vlády padaly nářky, že sociálně slabé lidi stát utiskuje. Když to srovnáme s dnešní situací, je nyní stát štědrý ke starým, nemocným, postiženým, samoživitelkám apod.?

Mluvím často s nejrůznějšími skupinami lidí, chodím do domovů pro seniory. Oprávněně si stěžují na to, že mají malé důchody, to je bez debat. Na druhou stranu, poznal jsem i domovy pro seniory ve Francii. V mnoha ohledech mají naše domovy lepší kvalitu, než lze vidět například tam. Vše je potřeba vidět v určitém kontextu a jistý ukazatel je průměrná délka dožití. Ta se zvýšila téměř o deset let. Nebo když se podíváme i na nejrůznější průzkumy veřejného mínění, vidíme, jak jsou lidé spokojení s demokracií. Před několika dny CVVM zveřejnil výsledky a spokojenost ukazuje, že je největší od roku 2004. Přes všechny problémy, a měli bychom se jim věnovat a řešit je, spokojenost lidí jak osobní, tak s politickým vývojem se zlepšila. Ať už si o této vládě myslíme cokoli, nemáme tu skandály typu Topolánka nebo Nečase a nemáme asociální ministry typu Drábka. 

Politici EU oslavovali 60. výročí Římských smluv, které patří k zakládajícím dokumentům EU. Je vlastně co oslavovat?

Češi se stavějí skepticky, mnozí to zesměšňují, ale díky evropské integraci máme 70 let mír. To nikdy v historii Evropy nebylo. Když porovnáme životní úroveň ve státech v jiných regionech na jiných kontinentech, v Asii nebo v Americe, vidíme, že v Evropě se žije pořád nejlépe, a to včetně takových věcí, o kterých jsme mluvili, a to je vzdělání. Když Američan vyjde z vysoké školy, tak má desetitisícové nebo statisícové dluhy, které desetiletí splácí. To u nás nemáme. To samé platí o zdravotní péči.

Zrovna jsem byl u doktora v nemocnici a člověk je naštvaný, že musí třeba tři hodiny čekat, ale zdravotní péči na pojištění dostane. V Americe, když se vám něco stane, máte těžkou operaci, zadlužíte se na zbytek života. A vidíme, jaké diskuse probíhají kolem Obamacare. Když se zruší, bude víc než 20 milionů lidí bez pojištění. Život na území Evropské unie je to nejlepší, co na světě najdeme. Toto bychom si měli uvědomovat. Přál bych si, aby i u nás – nejen v Německu, v Nizozemsku nebo ve Francii – byli politici, kteří by toto lidem vysvětlovali a nebáli se. Když si to neuvědomíme, obávám se, že sami se hloupostí a neznalostí přivedeme do nějaké mnohem horší situace, ne-li do katastrofy, pokud by byla nepříznivá historická konstelace, která, jak víme nejen z 20. století, může vzniknout. Po staletí jsme neměli vlastní stát, ve 20. století jsme byli dvakrát napadeni a okupováni. EU tím, že existuje, je zárukou naší bezpečnosti a svobody. K tomu by výročí jako 60. let Římských smluv měla sloužit.

Ještě bych se zeptala na kandidaturu profesora Jiřího Drahoše. Mezi prvními reagoval na sociální síti mluvčí Hradu Jiří Ovčáček: „Česká republika potřebuje prezidenta, který se zastane občanů jako třeba v situaci migrační krize. Ne kývala, který pronese prázdný projev.“ Také zaznělo: „Na Hradě potřebujeme aligátora s vizí. Ne šedou myš bez názoru.“ A následovaly další a další reakce. Co vy na to?

Jako bývalý mluvčí vlády začnu s tiskovým mluvčím prezidenta. Mluvčí prezidenta je státní úředník, který je placen z veřejných peněz. Také on by se měl chovat jako státní úředník, a ne jako politický agitátor. Neznám jiného prezidentského mluvčího v demokratických zemích na světě, který by takto útočil na jiné kandidáty nebo na předsedu své vlastní vlády. Toto by si měli podle mého názoru na Hradě uvědomit a vyříkat. Chce-li na své protikandidáty nějak reagovat prezident, nechť to činí, ale mluvčí prezidenta zde není od toho, aby útočil na ostatní kandidáty a politiky v této zemi. Je státní úředník. Pokud jde o kandidáty, do voleb ještě máme deset nebo jedenáct měsíců. Dá se očekávat, že se ještě další kandidáti objeví, jaké jsou jejich šance, o tom je předčasné zatím mluvit.

Kdyby dnes byly volby nebo příští pátek a sobotu, jsem na sto procent přesvědčen o tom, že vyhraje současný prezident Miloš Zeman. Ptáte-li se na kandidáta pana Drahoše, když vyjedete za Prahu, tak devět z deseti lidí jméno pana Drahoše nezná. Včera jsem byl na Kladně. Ale, jak říkám, budou televizní, rozhlasové debaty, jména vejdou ve známost a uvidíme. A také je potřeba přihlédnout k tomu, že pozornost bude nejdřív upřena na parlamentní volby.