Stalo se to sice už před více než měsícem, ale jak vnímáte Francii po teroristických útocích na redakci Charlie Hebdo?

Definitivně ji změnily. Je to naše 11. září. Když narazila letadla do newyorských dvojčat, bylo to poprvé, kdy jsem šla na demonstraci s pocitem strachu o svůj život. Do patnácti jsem byla na nespočtu demonstrací, ale nic takového jsem necítila. Od té doby jsem ale hodně cestovala, poznala některé národy, lidi. Více jsem se dozvěděla o evropských hodnotách, idejích. Před rokem 2001 jsem pracovala jako novinářka a snažila se pomáhat lidem, kteří byli utlačováni. Dokonce jsem založila organizaci na ochranu lidských práv, která pomáhala pronásledovaným lidem. Nikdy jsem ale nebyla sama utlačovaná, ponížená. Až do 7. ledna.

Po tomhle datu jsem si začala vybavovat demonstrace Čechoslováků v roce 1989. Tehdy jsem se totiž ptala sama sebe, jestli je normální demonstrovat a možná i riskovat život za nějaké ideje. Až postupně jsem si uvědomovala, že je v tom něco silnějšího, hlubšího, co některé lidi nutí protestovat. Vyjádřit nesouhlas je pro ně přirozené jako dýchat. Uvědomila jsem si, že jsem žila v jakési kukle pohodlné bezpečnosti.

S karikaturami Harakiri, pozdějšího Charlie Hebdo, jsem vyrostla. To je mé dětství, mládí, kdy kolem mě byli všichni strejdové, všechny tety. Vládl duch roku 1968, v němž se ve Francii zrodilo hnutí, které pak u nás vyvolalo ekonomické, kulturní a politické reformy. Sedmého ledna jakoby to všechno zemřelo. Jakoby se země vrátila do středověku. Část naší kultury, takže i část naší duše, byla skrze tyto zavražděné ilustrátory, karikaturisty a novináře zabita. Nicméně teroristé nevyhráli.

Už demonstrace reagující na 11. září ukázaly naše společné hodnoty, které z euroatlantické společnosti dělají spojené národy. Mnohem spojenější, než jsme si mysleli. Jsme vždy přiraveni bránit hodnoty jako svoboda, rovnost a bratrství. Najednou jsme si ale opět uvědomili, že tyto hodnoty nám nejsou dány navždy, že se mohou ztratit v teroru. Jedna z nejvíce divných věcí při současných demonstracích k uctění obětí teroristů byla, že lidé tleskali policistům. Myslím si, že nás to zase hodně sjednotilo.

Nemyslíte si, že by to Evropu mohlo vrhnout do války proti muslimským zemím?

Jsem vyděšená z násilí Islámského státu, které nemá limitů. Nicméně jsem i zoufalá z války na Ukrajině. Cítím obrovský smutek ohledně našeho světa, který je stále veden násilím. Válka je hrůzná, nic neřeší, je to nesmysl. My lidé jsme stále zůstali primitivními hloupými lidskými bytostmi. Nemyslím si ale, že naše národnost je opravdu ohrožena, podle mě jsme silní dost.

Co si myslíte o knize Michela Houellebecqa Soumission (Podrobení), která se ve francouzských knihkupectvích objevila právě 7. ledna a pojednává také o tom, že se v nedaleké budoucnosti ujme prezidentského postu ve Francii muslim?

Soumission jsem ještě nečetla. Jinak jsem přečetla všechny Houellebecqovy novely. Podle mě jde o největšího současného spisovatele, který analyzuje naši západní společnost. Přestože mě štve jeho temný pohled, depresivní směřování, pesimismus a rasismus, čtu ho.

Když jsem o knize Soumission slyšela, měla jsem protichůdné pocity. Jedna má polovina říkala, že je to stupidní a kriminální čin publikovat takovou novelu v zemi, která má v současnosti takové sociální a politické problémy. Říkala jsem si, že ten spisovatel nemá žádnou zodpovědnost, zato má úžasný smysl pro marketing. Hodně médií bude totiž na takové provokace slyšet, takže se knize dostane dost reklamy.

Také jsem si ale říkala, že jako spisovatel má právo psát příběhy, které mu velí jeho inspirace. Protože tak se romány píší. Soumission si přečtu. Nedovolím si totiž kritizovat knihu, kterou jsem nečetla. V demokracii se zakazují jen ty knihy, které nabádají k nenávisti a rasismu. Houellebecqova kniha ale zákonem zakázána není.

Teď k druhému z evropských problémů. Myslíte si, že se chce Rusko vrátit do hranic SSSR?

Podle mě je Rusko v pokušení, ale nerozhodné ve své síle. Má pochyby o vlastní kapacitě odolávat. Nicméně část "putinovců" o tom sní. Celá Evropa nicméně udělá vše proto, aby tomu zabránila. Jestli začne třetí světová válka, na to je těžké odpovědět. Možná už probíhá. Podívejte se na Irák, Jugoslávii, Ukrajinu, Afriku.

Jak se stavíte ke konfliktu na Ukrajině?

Jsem z něj velmi smutná. Vzpomínám si na ukrajinské přátele, jak mi před dvaceti lety říkali, že v zemi opravdu může propuknout občanská válka. Znělo mi to jako science fiction. Ale když problémy začaly, vzpomněla jsem si na to. Také si vzpomínám na učitele, který nám přednášel na začátku devadesátých let na univerzitě a prohlašoval, že se bojí v budoucnosti jedné národnosti: Ruska. Prohlašoval, že právě Rusko může vyprovokovat třetí světovou válku. Znělo mi to divně. A nyní? Rusko chce očividně zpět svou sílu a důstojnost. Válka na Ukrajině je o dvou různých vizích vývoje světa. O ruském vývoji a evropském. A tato válka představuje boj o tyto dvě vize. Je to boj mezi Evropou a Ruskem, boj mezi evropským stylem života a ruským.

Jak se změní svět za takových deset let?

Nemyslím si, že se Evropa stane islámským územím. To je legenda, která nemá nic společného s realitou. Hodně lidí si nepřeje hlavně muslimy, kteří mají v sobě zakořeněnou starou islámskou ortodoxii, ale těch je opravdu málo. Evropa má stejně málo šancí stát se islámskou jako křesťanskou. Ostatně, když se někdo bojí radikálního islámu, měl by se stejně bát i radikálního křesťanství. Třeba těch radikálních křesťanů, kteří ve Francii demonstrovali proti svatbám gayů. Nicméně i to je menšina, která v zemi zůstane. Mnohem více se bojím evropského politického fašismu. Zaznamenávám sémantické změny. Nyní hovoříme o muslimech a křesťanech, kdežto v devadesátých letech minulého století jsme hovořili o Arabech, severních Afričanech, Evropanech a ateistech. Dost mě zaráží, jak se do našich jazyků vrací náboženské pojmy, přičemž většina lidí do kostelů nechodí, protože jsou ateisté.