Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Jana Kasla, Tomáše Pojara (z 25.5) + (z 29.4.), Antona Litvina, Alexandra Tomského, Pavla Svobody, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.),  Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.),  Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) ,  Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského,  Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha

Česko nedávno navštívila šéfka francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Ta se ostře distancuje od svého otce, známého antisemitskými a pronacistickými postoji. Bude jí tento distanc stačit na to, aby se stala francouzskou prezidentkou? Nebo aby alespoň FN zaujala stabilní místo jedné ze tří silných stran ve Francii?

Byla to návštěva významná. Účastnil jsem se osobně celé konference, na níž vystoupila, a pozorně jsem sledoval, jak vystupuje i před novináři. Marine Le Penová byla jednoznačně výborná. To ale nekomentuji její program, jako spíše její styl. Vedle „českých trpaslíků“ byla vidět a slyšet, jde o poučenou političku, která má za sebou nejen francouzskou zkušenost, ale dosahuje skutečného evropského rozměru. Není divu, je také evropskou poslankyní, což ji k tomu napomohlo. Nevšiml jsem si toho ale pouze já, pochopil to již dávno i bývalý prezident Václav Klaus, který se k ní nebojí hlásit. U jejího otce by tomu bylo patrně jinak. Ale...

Předsedkyně Marine Le Penová jednoznačně vyrostla z děditví svého otce, zakladatele a od roku 1972 jediného hegemona na poli národního populismu ve Francii. Nikdy jsem nepřijal označení „extrémní pravice“, bylo matoucí a zakrývalo podstatu věcí. Její otec Jean-Marie Le Pen dokázal navíc integrovat v průběhu času velmi odlišné proudy francouzské národovecké pravice (nostalgiky po francouzském Alžírsku, část royalistů a katolíků různého druhu, pétainistů – tedy stoupenců maršála Pétaina z tzv. republiky Vichy) a z poměrně bezvýznamného lídra, jenž se pyšnil svými kontroverzními výroky, jimiž v různých dobách šokoval, dokázal překvapit celou Francii (a troufám si říci, že i Evropu), když se 21. dubna 2002 dostal do druhého kola prezidentských voleb. Byl to naprosto bezprecedentní úspěch, jehož se Národní fronta (FN) stala součástí, velmi integrální součástí francouzské politiky.

Co se týče snahy Marine Le Penové vymezit se vůči svému otci, chvíli to vypadalo jako součást taktiky, jak vyvolat zase nějaký nový zájem. Front National se ale mezitím stala součástí „politického trianglu“, tvořeného Socialistickou stranou (PS) a Svazem pro lidové hnutí (UMP). Mimochodem vznik UMP se datuje právě oním obdobím mezi dvěma koly, kdy Le Pen pronikl do druhého kola... Nynější snaha předsedy Nicolase Sarkozyho, jenž stranu chce přejmenovat na Republikány, je novou reakcí na pohyb a nárůst Národní fronty.

Strana Marine Le Penové se po dvou posledních volbách (evropských a departementálních) stala třetí hybnou silou – ona sama měla připravené plakáty s názvem: První síla, ale její uskupení má rovněž své limity. Navíc ji současné strany dosti využívají pro své vlastní potřeby jako „mobilizační faktor“. Používají ji vysloveně jako „strašáka do politického zelí“. Před departementálními volbami bylo naprosto zoufalé, že proti Le Penové vystupovali jak prezident Hollande, tak jeho premiér Valls.

Vím, že Marine Le Penová se již vidí ve druhém kole, ale nic není méně jisté, do voleb zbývají ještě celé dva roky a může se stát ještě leccos. Programově je Le Penová navíc nedostatečná, omezuje se často na marketingové slogany a po roztržce s otcem se navíc obklopuje okruhem, jenž víceméně parazituje na odkazu jejího otce. Osobně si myslím, že se prezidentkou nestane: všichni ale mají důvod to opakovat a výzkumy veřejného mínění ji do druhého kola již zvolily. Výzkumy jsou ale výzkumy, a volby jsou volby.